Překlad 2. vydání z prosince 2002

Předmluva

Proč vychází 2. vydání Zvyklostí komunity Emmanuel

V roce 1999 publikoval můj předchůdce Markus Gehlen první vydání Zvyklostí komunity Emmanuel. Tato práce měla dvojí cíl. Jednak bylo třeba komentovat Statuta a ukázat, jakým způsobem se v současnosti v komunitě žijí, a jednak bylo třeba nasměrovat zodpovědné za komunitu ve světě, aby podporovali šíření komunity v jednotlivých zemích, ale zároveň také její jednotu.

Protože tříletá zkušenost ukázala, že vydání Zvyklostí bylo velmi prospěšné, zvláště pro geografický růst komunity, rozhodl jsem se společně s Radou komunity vypracovat toto nové vydání. Obsahuje některé novinky, které kontinuálně navazují na předchozí zpracování.

Za prvé byly vypracovány nové kapitoly, které v minulém vydání chyběly: o manželských párech, o kněžích a trvalých jáhnech, o svobodných a závěrečná kapitola Oslava kříže. Byly vypracovány nové přílohy a některé staré byly vypuštěny. Za druhé jsme v textu některé věci změnili a jiné upravili. Změny jsou dokladem toho, že se komunita snaží stále hlouběji porozumět charizmatu, které nám bylo dáno. Dále také potvrzují, že se stále jedná o pracovní dokument otevřený pro nové poznatky.

Tento dokument není souborem pravidel, jedná se spíše o prezentaci současného života v komunitě a rovněž současného chápání našeho charizmatu. I když bude přeložen do různých jazyků, základní verzí bude stále francouzské vydání.

Toto vydání zvyklostí bylo schváleno poradním výborem 19. a 20. 10. 2002, poté jsem jej potvrdil já i Rada komunity. Může být dále upravován podle potřeb komunitního života tak, jak naznačil již předchozí moderátor.

Dominique Vermersch

8. prosince 2002

na svátek Neposkvrněného početí P. Marie

Předmluva k 1. vydání

Povaha dokumentu

Tato sbírka zvyklostí vysvětluje Statuta definitivně schválená Svatým stolcem 8. prosince 1998, je určena členům komunity Emmanuel a fraternity Ježíšovy a má dvojí cíl.

V první řadě chce sbírka podat komentář ke Statutům tak, aby byla zachována jejich otevřenost, a zároveň ukázat, jak je chápe a žije komunita v současné době. Tyto stránky však mohou sloužit i jako příručka pro zodpovědné za provincie a pomoci jim tak rozvíjet komunitní milosti ve všech jejich rozměrech. V tomto smyslu je sbírka zvyklostí chápána jako nástroj, který má podporovat jednotu komunity a její šíření do celého světa.

Tento dokument není souborem pravidel, která by se musela absolutně dodržovat. Nejde o to kodifikovat život, ale naopak poskytnout mu službu, aby se mohl ještě více rozvinout. Nejdůležitější bude vždy konkrétní praxe tak, jak ji žijí místní komunity (s nevyhnutelnými úpravami podle obyčejů v jednotlivých zemích). Moderátor bude spolu s radou dohlížet, aby ustanovení z této sbírky byla přizpůsobena, bude-li to nutné, okolnostem nebo potřebám komunity a aby přitom zůstala zachována Statuta.

Celý dokument se teprve dokončuje. Tato verze byla předmětem jednání poradního výboru (viz Statuta, čl. 36), konaného 13. – 15. 5. 1999. Byla schválena radou komunity i radou Fraternity. Některé kapitoly tohoto dokumentu se ještě vypracovávají. Budou zařazeny do příštího vydání.

Poznamenejme nakonec, že sbírka zvyklostí může být kdykoliv upravena podle potřeb komunity a jejích prohlubujících se zkušeností. Každá úprava bude představena poradnímu výboru a poté schválena moderátorem a radou komunity.

Markus Gehlen

11. června 1999,

svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

I. Preambule

1. Komunita Emmanuel

1. 1. „Komunita sdružuje věřící (Christi fideles) všech životních stavů, kteří se touží společně podílet na kontemplativním a zároveň apoštolském životě v katolické církvi“ (viz Statuta, čl.1). Vstoupit do komunity Emmanuel znamená učinit životní rozhodnutí (viz 3.1.). Jde zároveň o odpověď na Boží povolání : společně žít povolání ke svatosti, sloužit Kristu a společně Jej hlásat. Jednota komunity se uskutečňuje společným uznáním tohoto povolání.

1. A. Emmanuel, Bůh s námi

1. 2. „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel“ (Iz 7,14 a Mt 1,23).

Povolání komunity je zcela obsaženo ve jménu « Emmanuel », Bůh s námi. Kristus-Emmanuel přišel na svět, aby přinesl spásu lidem, přiblížil se jim, stal se člověkem. Pro členy komunity „být Emmanuel“ podle vzoru Krista znamená hlavně: žít v jednotě s Bohem (viz 1. 3) ve světě (viz 1. 4), stát se apoštolem a svědkem Božího milosrdenství (viz 1. 7), přistoupit na jednoduchý způsob života v duchu chudoby (viz 1. 8) a přijmout k sobě Marii (viz 1. 10).

1. 3. Kristus povolává každého člověka ke svatosti : « Buďte svatí jako je svatý váš Otec v nebesích », Mt 5, 48). Komunita Emmanuel představuje pro své členy především cestu ke svatosti a ke spojení s Bohem¹. Vše co patří k jejímu životu jak po stránce duchovní (adorace, soucítění, evangelizace, otevřenost pro Boží milosrdenství, časté přijímání svátostí², sebedarování, přijetí Panny Marie…), tak po stránce jejího konkrétního naplňování (při doprovázení, maisonnée, duchovním i materiálním sdílení, bratrském životě, vedením duchovního zápisníku³…), je zaměřeno na posvěcování každého člena komunity pro spásu světa. Povolání ke svatosti a touha evangelizovat z lásky jsou hlubokým motorem všech komunitních závazků. Povolání ke svatosti členy komunity vede ke vzájemné podpoře, když žijí ve světě, ale ne ze světa (viz Jn 17).

° Život ve světě, ne ze světa

1. 4. Napodobovat Krista v Jeho vtělení znamená pro členy komunity žít jako misionáři tam, kam je Bůh povolal (viz 1. 26), tedy ve světě, ale ne ze světa. Nemají tedy opustit svět, ale žít milost křtu ve světě, aby tam přinášeli Krista a byli znamením Emmanuele pro druhé: „Rozšíření komunity do četných diecézí a do zemí různých kontinentů, potvrzené biskupy, ukazuje, že toto společenství přispívá k obohacení života celé církve a stává se stále více znamením toho, že Bůh je s námi.“ (Schvalovací dekret Statut z roku 1992)

1. 5. Členové komunity žijící naplno ve světě⁴, ale ne ze světa, se snaží sjednocovat s Bohem v běžném životě. Opírají se přitom o modlitbu samotného Krista: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou (…). Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. (…). Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.“ (Jn 17, 15 – 20)

Když Ježíš posílá své učedníky do světa, zdůrazňuje dva požadavky:

– život ve svatosti charakterizovaný zřeknutím se Zlého (viz verš 15 a 16)

– misijní poslání, „aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (viz verš 21)

1. 6. V důsledku toho je třeba se vyhnout dvěma úskalím:

– sekularizaci, která by vyplývala z chybného pochopení skutečnosti „žít ve světě“;

– stažení se ze světa s touhou hledat v komunitě útočiště.

K tomu členům Emmanuele pomáhá požadavek lásky ke všem lidem a vůle hlásat jim Krista.

° Apoštolové a svědkové milosrdenství

1. 7. Členové komunity evangelizují tak, že slovy i skutky zvěstují milosrdnou lásku, kterou má Bůh k lidem a kterou Jeho Syn tak zřetelně ukázal na kříži svým probodeným srdcem (viz Jn 19,34). Komunita byla v tomto povolání ještě více utvrzena po příchodu do Paray-le-Monial⁵ v roce 1975. Členové Emmanuele otvírají brány naděje lidem dneška tak, že jim umožňují poznat lásku, kterou jsou milováni: „Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tak špatný a tak zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění. Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu.“ (Katechismus katolické církve, §981)

° Jednoduchý způsob života v duchu chudoby

1. 8. Emmanuel přišel na svět jako chudý mezi chudé… Podle jeho vzoru je celá komunita povolána žít ve světě jednoduchým způsobem života v duchu chudoby.

1. 9. Jednoduchost života je součástí povolání členů komunity Emmanuel v jejím celku. Projevuje se jak v rovině materiální a lidské, tak také v rovině duchovní.

– Pro všechny má duch chudoby rozměr materiální, projevuje se volbou jednoduššího způsobu života a dobrovolného uskromnění se, aby byl dán větší prostor tomu podstatnému a aby napodobování Krista bylo co nejvěrnější, když On se stal chudým. Desátek (viz Statuta čl. 21, viz také zde 4. 17) je jedním z prostředků, které komunita nabízí k uskutečňování skromného života s otevřeností pro náležité dělení. Jinými prostředky jsou vzájemná pomoc a solidarita, darování svého času (ve svém volném čase, o prázdninách, apod.) pro službu církvi a misiím.

– Žít v komunitě je možné pouze tehdy, přijmeme-li chudobu toho druhého (nemoci, slabosti, chyby…) a chceme-li ji nést společně s ním.

– V duchovním životě učí členy Emmanuele žít v jednoduchosti a chudobě malá cesta popsaná Terezií z Lisieux.

° Maria, matka Emmanuele

1. 10. Tak jako se Maria otevřela Duchu svatému při Zvěstování, tak i členové Emmanuele se chtějí otevřít obdarování Ducha, aby mohli přijmout Ježíše jako Slovo Boží, a dát Jej při evangelizaci světu.

1. 11. Spolu s Ježíšem a apoštoly se učí žít s Marií, matkou Emmanuele, v každodenním životě. Ona je vzorem svatosti a evangelizace, protože dala světu Toho, který jej má spasit. Je také ochránkyní závazků každého člena a zárukou jejich věrnosti: „Láska k Marii, matce Emmanuele, která Ho jako první vnesla do světa, zajišťuje věrnost milosti prvotního povolání.“ (Schvalovací dekret Statut, 8. 12. 1992)

Proto se členové Emmanuele svěřují zvláštním způsobem přímluvě Panny Marie a rádi se denně modlí modlitbu zasvěcení Ježíši skrze ruce Panny Marie podle svatého Ludvíka Marie Grignona z Monfortu:

„Před tváří celého nebeského dvora, volím se dnes Tebe, ó Maria, za svou Matku a svou královnu. Ve vší podřízenosti a lásce Tobě odevzdávám a zasvěcuji své tělo i svou duši, své bohatství vnitřní i vnější, plody svých dobrých skutků, minulých, přítomných i budoucích. Tobě přenechávám plné a neomezené právo nakládat se mnou a se vším, co mi náleží, bez výjimky, podle Tvého zaslíbení, k větší slávě Boží, v tomto čase i na věčnosti.“

1. B. Milost komunity

1. 12. „Hluboká milost komunity pochází z eucharistické adorace Boha skutečně přítomného uprostřed nás – „Emmanuele“. Z této adorace se rodí soucítění se všemi lidmi, kteří umírají hlady, ať už ve smyslu hmotném či duchovním. Z tohoto soucítění se rodí žízeň po evangelizaci v celém světě, zvláště mezi nejubožejšími. Odevzdání se Duchu svatému, Boží slovo, přímluva Panny Marie, svátosti a liturgie vkořeňují život komunity a její apoštolát do života církve.“ (Statuta, Preambule, I.) Zakladatel komunity Emmanuel Pierre Goursat⁶ žil konkrétně tuto milost a předal ji ostatním členům komunity.

° Vylití Ducha

1. 13. Komunita Emmanuel se zařazuje do proudu katolické charizmatické obnovy a také do misionářského proudu, které se v církvi objevují od počátku 20. století a v nichž se organizují četná laická hnutí pro evangelizaci a obnovu křesťanského života. Katolická charizmatická obnova se vyznačuje zkušeností společnou mnoha lidem nazvanou „vylití Ducha“. Nechceme zde konat vyčerpávající teologické rozpravy o tom, co je vylití Ducha svatého. Odkazujeme na knihu Mgr. Alberta Marie de Monléona Rendez témoignage, le Renouveau charismatique catholique (=Vydejte svědectví, katolická charizmatická obnova)⁷. Připomeňme si nicméně několik důležitých bodů, abychom lépe pochopili, co je komunita Emmanuel.

1. 14. Vylití Ducha začíná především iniciativou z Boží strany. Bůh vstupuje do života lidí jako živá bytost a stává se blízkým. Lidé obnoveni touto zkušeností objevují nebo znovu objevují význam svého křtu a biřmování. Odpovídají na ni obrácením, tedy změnou, díky níž se Bůh postupně stává středem jejich života.

1. 15. Z ovoce této zkušenosti citujme:

– láska k Božímu slovu, jeho přijetí jako slova aktuálního, živého a účinného. Členové komunity jej vzali vážně a zvykli si slova zapisovat, aby je mohli snáze rozjímat a naplňovat. „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (Lk 11, 28)

– modlitební život v různých podobách; osobní i společná modlitba, chvály, přímluvné modlitby, …

– časté přistupování ke svátostem, které živí a podporují autentický život v Duchu svatém

– touha po životě ve společenství⁸

– horlivost v hlásání evangelia

– obecněji skutečné prohloubení křesťanského života založeného na božských ctnostech a na obnovené lásce k církvi a důvěře v ni.

1. 16. Zkušenost vylití Ducha je doprovázena obdarováním charizmaty, které jsou viditelnými „projevy Ducha ke společnému prospěchu.“ (viz 1Kor 12, 7) Šíří se ve své rozličnosti proto, aby osoby s touto zkušeností provázely na cestě obrácení a evangelizace, v níž jsou povoláni k následování Krista.

° Chvály

1. 17. Modlitba chval je ovocem vylití Ducha svatého. Členové komunity odpovídají na Boží povolání k radosti („Stále se radujte, (…) Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1Te 5, 16-18)) a zakoušejí tak ve svém každodenním životě skutečnou Boží přítomnost, o níž svědčí světu.

1. 18. Jak ukazují žalmy, chvály jsou radostným jásáním stvoření před Stvořitelem. Vyjadřují vděčnost člověka, který uznává dokonalost svého Stvořitele, jenž jej utvořil s láskou. Zároveň jsou přirozenou odpovědí stvoření, které zakusilo Boží přítomnost ve svém životě.

1. 19. Od počátku byla církev společenstvím lidí, kteří Boha chválí a vzdávají Mu díky. Ve Skutcích apoštolů se tato skutečnost projevuje mnoha způsoby. V církevní tradici se modlitba chval (Laudes) a zvláště žalmů, zahajující každý nový den, podílí na této vůli stvoření chválit Boha v každém čase. V komunitě se členové zavazují „ke každodenní modlitbě chval, slavené radostně a pokud možno společně.“ (Statuta, čl. 15)

1. 20. Modlitbu chval komunita prožívá při mnohých příležitostech, v rodině, v maisonnée, během komunitních setkání, při službách,… Mají své vlastní vyjádření a doprovází je používání charizmat. Chvály se neomezují pouze na okamžik osobní nebo společné modlitby, členové Emmanuele totiž touží prožívat každý okamžik dne jako chválu. Neustálá modlitba, ke které je Pán volá, je modlitba chval. Objevují, že v každé události všedního života, ať už radostné či těžké, lze najít důvod k oslavě Boha, jsme- li přesvědčeni, že „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Řím 8, 28) Chvály mění pohled na všednost, posilují víru a umožňují žít v důvěře a radostném odevzdání se Pánu v přítomném okamžiku.

1. 21. Pro členy Emmanuele jsou chvály způsobem života, který je buduje jako osobnosti a který buduje také celou komunitu. Pomáhají jim objevit bratrskou lásku a vybízí je k naslouchání bratřím. Jsou důležité také pro evangelizaci.

° Svátosti : eucharistie a svátost smíření

1. 22. Eucharistie zaujímá ústřední místo v životě komunity a v životě jejích členů. „Členové komunity Emmanuel se zavazují k pokud možno každodenní účasti na slavení eucharistie.“ (Statuta, čl. 15) Tato každodenní účast má pro všechny životní význam. Pomáhá jim uznat, že „středem jejich života je Ježíš“ (viz Statuta, Preambule I.) a přijímat Jej jako potravu (viz Jn 6, 55). Eucharistie je zdroj, který z nich činí adorátory uprostřed světa. Zasazuje každou z jejich činností do kontemplace a otvírá je pro Ježíšovo soucítění. Jak jasně formuluje Schvalovací dekret Statut (8. 12. 1992), milosti adorace, soucítění a evangelizace plynou z eucharistie: „Členové komunity touží žít v duchu adorace, soucítění a evangelizace to, co jméno Emmanuel znamená: ,Boha s námi v každodenním životě´. Slavení eucharistie, její adorace a také kontemplace v srdci světa je otevírají k soucítění ve společenství s Ježíšem, aby milovali ubohé a sloužili jim, aby šířili evangelium a aby nesli světlo Kristovo do různých kultur a společností.“

1. 23. « Členové komunity Emmanuel se zavazují, tak jak je to pro ně možné, přistupovat pravidelně⁹ ke svátosti smíření. » (Statuta, čl. 15) Zakouší přitom nevyčerpatelné Boží milosrdenství a čerpají z ní nové síly k dalšímu životu na cestě ke svatosti. Sami se díky této zkušenosti stávají svědky milosrdenství (viz 1. 7.).

° Adorace, soucítění, evangelizace

1. 24. „Členové komunity Emmanuel se zavazují, pokud je to možné, ke každodenní delší adoraci (pokud možno k adoraci Nejsvětější svátosti).“ (Statuta, čl. 15) Když adorují, kontemplují Krista přítomného v eucharistii, který dává svůj život z lásky za spásu všech lidí. Neadorují pouze pro sebe, ale za všechny lidi. Otvírají své srdce nekonečné Boží lásce, aby tato milosrdná láska byla vylita na celý svět. Sami sebe nabízejí jako oběť, aby tak odpověděli na žízeň po lásce, kterou vyjádřil Kristus na kříži. (Jn 19, 28)

1. 25. „Kontemplace nás učí vidět všechno ve světle soucítění.“ (Katechismus katolické církve, §2715) Každodenní adorace tedy vede členy Emmanuele ke sdílení citů samotného Krista ke všem lidem. Takové je soucítění s těmi, kteří „umírají hladem, ať už hmotně nebo duchovně.“ (Statuta, Preambule I.) Projevuje se velmi konkrétně v jejich chování a skrze různé komunitní aktivity. V chudákovi a v člověku, který trpí, se sám Ježíš hlásí o lásku (viz Mt 25, 40). Nejedná se však jen o úlevu od chudoby nebo materiálních těžkostí. Adorace vede členy Emmanuele k pochopení toho, že největší chudobu a nejhlubší utrpení prožívají lidé, kteří neznají Boha nebo kteří se od Něho oddělili hříchem. Skrze adoraci se podílejí na Ježíšově soucítění, které je vyjádřeno v Božím slově: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, (…) aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jn 3, 16-17) Pravé Ježíšovo soucítění touží zachránit lidi stvořené Otcem. Stát se učedníkem Emmanuele znamená hořet touhou podílet se s ním na spáse všech lidí.

1. 26. Adorace a soucítění vedou k evangelizaci, která je hlavním důvodem existence komunity, jak to potvrzuje Schvalovací dekret Statut (8. 12. 1992): „Výzva svatého Otce k nové evangelizaci jen potvrzuje povolání komunity Emmanuel k účasti na naplnění poslání církve v současném světě.“ Pro členy komunity má evangelizace různé formy a v každém případě se soustřeďuje především na ty, kteří Boha neznají nebo se od Něho vzdálili:

1 – Projevuje se nejprve a především v individuálních aktivitách, jichž se každý člen účastní v rodině, mezi přáteli, v zaměstnání, … Každý člen komunity je misionářem ve svém prostředí.

2- Vyjadřuje se také individuální aktivitou členů v činnosti místní i univerzální církve.

3 – Zahrnuje též účast na apoštolském díle započatém komunitou jako odpověď na nové situace v oblasti sociální, ekonomické, politické i kulturní¹⁰; jde např. o evangelizaci rodin, lidí v aktivním věku, mladých, atd.

4 – Nakonec obsahuje poslání, která církev svěřila výslovně komunitě.

Všechny apoštolské aktivity jsou neustále podporovány odevzdáváním těžkostí, které prožívají členové komunity všech stavů (zkoušky, nemoci, postižení…), zvláště ti, kteří se zapojili do společenství Slavný kříž (viz kap. 12). Často se tyto aktivity konají v Místech života a misie, kde bratrský a komunitní život podporuje a živí apoštolát.

° Všechny životní stavy

1. 27. Komunita Emmanuel je ustanovena k posvěcování a k poslání, kterým je společné povolání Božího lidu (viz Lumen Gentium, §11). Prostředky, které k tomu nabízí jsou dostupné pro všechny pokřtěné a biřmované. Protože se komunita svými cíli a prostředky, jak jich dosáhnout, obrací ke všem, shromáždila již na svém počátku všechny životní stavy: laiky (svobodné i žijící v manželství), zasvěcené laiky žijící v celibátu i kněze a jáhny. Tato touha po bratrském společenství všech stavů, objevující se v církvi relativně krátkou dobu, se může uskutečňovat díky novému Kodexu církevního práva, který byl vydán v roce 1983 jako jeden z plodů II. vatikánského koncilu. Komunita v sobě « nese obraz církve ve třech směrech, které může nabrat vývoj jejího historického uspořádání : život laiků, kněží a duší zasvěcených v duchu evangelních rad. »¹¹

Laici se zde mohou upevňovat ve svém povolání k všeobecnému kněžství věřících a k účasti na Božím království a na prorocké roli Krista (viz Lumen Gentium, §10-13). Svobodné zasvěcené osoby jsou zase skrze úplné darování života Kristu znamením toho, že sám Bůh stačí. Kněží představují přítomnost Krista a nezbytné a neustálé působení Ducha svatého.

1. 28. Přítomnost všech životních stavů v komunitě je pomocí jak pro evangelizaci, tak pro posvěcování všech:

– Zkušenost ukázala, jaké ovoce pro misie nese společná práce.

– Věrnost každého člena vlastnímu povolání přispívá k posvěcování všech. Ukázalo se například, že věrnost kněží povzbuzuje misijní horlivost všech členů, věrnost zasvěcených povzbuzuje k věrnosti zase manžele a kněze a konečně věrnost laiků osobním i misijním závazkům připomíná kněžím a zasvěceným hluboký smysl jejich úplné vydanosti Bohu.

1. 29. Na závěr připomeňme, že posvěcování a evangelizace jsou neodlučitelně spojeny. Může-li člověk odpovědět na své povolání ke svatosti a k misiím ve světě – ve společenství a v rámci církve – při naslouchání Duchu svatému, v adoraci, vzájemné lásce i při chválách, je to Boží dar. A podle Pierra Goursata právě toto je mystika Emmanuele.

2. Fraternita Ježíšova

Zvláštní povolání

1. 30. „Někteří členové komunity Emmanuel mohou přijmout radikálnější povolání. V srdci téže komunity nabízí fraternita Ježíšova dar sebezasvěcení, pevnější závazek věrnosti církvi a disponibilitu pro misijní poslání v rámci komunity.“ (Statuta, Preambule II b) Příslušnost k fraternitě je odpovědí na zvláštní Boží povolání. Odpověď na toto povolání se vyjadřuje zasvěcením, což je „dobrovolné obnovení křestního zasvěcení (Lumen Gentium) jako úplné sebedarování pro závazek disponibility Pánu, Jeho církvi, evangelizaci.“ (Statuta, Preambule IId) Osoby všech stavů, které mají toto zvláštní povolání, mají směřovat k úplnému sebedarování ve službě misiím, žijí naplno milosti komunity Emmanuel a chtějí se zcela a navždy darovat službě Pánu a Jeho církvi.

1. 31. Zasvěcení ve fraternitě je zasvěcení v pravdě : « … Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou ; tvoje slovo je pravda. » (Jan 17, 15-17) Zasvěcení je zároveň Boží dílo i akt svobodné vůle člověka. Naplňuje se svobodnou touhou, která člověka vede k obrácení a k misii. Protože pravda je jedna, obrácení a misie jsou neoddělitelné. Obrácení předpokládá, že dovolíme Duchu svatému, aby obnovil naše srdce : « A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. » (Ez 36, 26) a předpokládá stálou spolupráci s ním, aby se stále více upevňovala věrnost s Pánem.

Misie zase předpokládá nejprve « obléci Krista », aby se mohl stát blízkým každému člověku, a « být » služebníkem milosrdenství, které přetéká z Ježíšova srdce z lásky ke světu. Teprve poté mohou následovat « činy »¹². Členové fraternity nesou toto společné povolání k obrácení a k misii ve vzájemné solidaritě. Jsou zodpovědní jedni za druhé ve smyslu vzájemné péče o obrácení toho druhého a rovněž možnosti darovat se společně misijnímu úsilí.

1. 32. Výše zmiňovaná osobní zodpovědnost je zdrojem ještě pro jinou zodpovědnost : fraternity ve vztahu ke komunitě. Fraternita Ježíšova je jistým způsobem ochráncem povolání do komunity Emmanuel a strážcem věrnosti jejímu charizmatu. Fraternita « nese » komunitu věrností svých členů modlitbě, důvěrnému spojení s Kristem a tedy i životu v Duchu svatém, v bratrském společenství, v pozornosti vůči těm nejubožejším, a v péči o vzdělávání, aby se upevňovalo nadšení pro misie. I proto by se dalo říci, že fraternita Ježíšova je jakoby « srdce » komunity Emmanuel.

1. 33. Zasvěcení ve fraternitě Ježíšově je úplným sebedarováním Pánu. Bratr či sestra se připojuje k ostatním členům pro konkrétní poslání ve službě církvi. Jáhni, kněží a svobodné zasvěcené osoby jsou členy fraternity již díky samotné podstatě jejich závazků vyplývajících z kněžství nebo z celibátu. Jejich zasvěcení je potvrzením jejich závazku žít naplno jáhenství, kněžství nebo celibát pro království s bratry a sestrami z fraternity v rámci milostí přijatých komunitou.

1. 34. Zkušenost ukázala, jaké těžkosti přináší zasvěcení na několika různých místech. Proto vedení komunity vylučuje obvykle jiné zasvěcení, které by daného bratra vázalo zároveň na jiné místo, s jinými lidmi a v jiném poslání¹³. Na druhé straně lidé již zasvěcení jinde mohou být přijati do fraternity, nacházejí-li v ní místo, které až dosud hledali. Aby mohli ve fraternitě žít, budou pro ně upraveny podmínky členství s ohledem na jejich osobní situaci.

1. 35. Zasvěcení ve fraternitě Ježíšově je vlastně obětováním celého života pro spásu světa podle vzoru Ježíše Krista (viz Kol 1, 24). Členové fraternity přijímají ve svém životě těžkosti všeho druhu s úmyslem potěšit Ježíše a mít s Ním tak podíl na spáse lidí. Dbají tedy na to, aby ve svém konkrétním každodenním životě naplňovali tento rozměr svého povolání a aby se v malých i velkých životních zkouškách sjednocovali s Kristovou obětí pro Boha Otce. Za zvláštní vzor je jim dána Terezie z Lisieux. Díky ní mohou bratři a sestry lépe pochopit a žít apoštolskou plodnost oběti.

Zasvěcení na celý život

1. 36. Protože zasvěcení ve fraternitě je naprostým vydáním se Pánu, je považováno za krok na celý život, i když to není ve Statutech výslovně řečeno. Z tohoto důvodu musí být uskutečněno důkladné rozlišování, aby byli přijati pouze lidé, kteří mají skutečné povolání, a ne ti, pro které by zasvěcení bylo jen časově omezeným vyjádřením disponibility pro službu v misiích (viz 2. 21. – 2. 24.). Zvláště zasvěcení a kněží jsou vyzváni, aby zkoumali svá povolání k zasvěcenému životu nebo ke kněžství se zřetelem k definitivnímu zasvěcení ve fraternitě.

Věrnost církvi

1. 37. Zasvěcení ve fraternitě zahrnuje rovněž „pevnější závazek věrnosti církvi“ (Statuta, Preambule IIb) jakožto místu, kde přebývá Duch svatý (viz Lumen Gentium, §4). Prohlašují-li se členové fraternity za věrné církvi a její hierarchii, uznávají ji za „znamení a zároveň prostředek důvěrného spojení s Bohem“ (Lumen Gentium, §1) skrze Ježíše Krista, spojení, které je cílem jejich života a důvodem jejich závazku v komunitě i ve fraternitě. Tato věrnost se jednak projevuje touhou znát a milovat učení církve a jednak upevňuje vůli zdržet se kritiky církve, jakožto tajemství Kristova těla, jíž je Duch svatý zárukou jednoty a jejíž autoritě se podřizují i nositelé charizmat (viz Lumen Gentium, §7).

Disponibilita

1. 38. Disponibilita pro misie je objektivním a prokazatelným krokem. Je to zároveň princip života ve fraternitě. Žije se jako otevřenost možnosti být poslán na misie do vzdálených i blízkých krajů a zároveň také jako postoj sebedarování v každodenním životě skrze služby, které členové fraternity přijímají v běžném komunitním životě pro budování církve. Tato disponibilita zahrnuje také odříkání různého druhu, obecně se však týkající odevzdávání všeho, co je člověku překážkou v konání Božího díla. Mohou se projevit v rozhodování o rodinných otázkách, ve změně bydliště, ve volbě i změně povolání… Vždy však mají bratřím a sestrám darujícím se světu pomoci žít disponibilitu v co největší míře. Protože jsou tato odříkání spjata s Božím požehnáním, vedou zasvěcené členy fraternity k opravdové plnosti života provázené hlubokou radostí, která je ovocem Ducha.

1. 39. Misionář neodchází na misie z vlastní vůle, nýbrž je tam poslán. Nevolí si svůj úkol, ten dostává. Disponibilita se tak ukazuje jako přirozený důsledek zasvěcení, které dovoluje Bohu poslat zasvěceného tam, kam On sám chce, dělat, co On sám chce. Disponibilita může lidem úplně změnit plány, ale je vždy zdrojem radosti¹⁴. Disponibilita předpokládá důvěru ve vedení komunity a fraternity. Vedení zase dbá, aby člověk nebyl poslán na misie, které by svou podstatou nebo rozsahem nebyly slučitelné s povinostmi základního stavu osob (manželskými, rodičovskými, kněžskými atd.)

1. 40. Definitivní zasvěcení ve fraternitě předpokládá, že se závazek disponibility pro misie neomezí jen na nabídku svých služeb pro současnou chvíli v každodenním misijním životě nebo na bezprostřední nabídku svého času. Zahrnuje totiž otevřenost do budoucnosti, disponibilitu pro přijetí budoucích misií. Důkazem disponibility je jak přijetí nových misií, tak ochota opustit staré misie, nepřilnout k nim příliš.

Vzájemná pomoc mezi členy fraternity

1. 41. Zasvěcení ve fraternitě zahrnuje rozměr vzájemné pomoci mezi jednotlivými členy i mezi různými stavy: „Zasvěcení do Ježíšovy fraternity představuje hlubší solidaritu uvnitř komunity, lásku a obětující se vzájemnou pomoc zvláště mezi námi.“ (Statuta, Preambule IIe) Touha po obrácení, po sebedarování, po věrnost učení církve a po adoraci, kterou v sobě nosí každý člen fraternity, tvoří prostředí vzájemné důvěry, kreativity a disponibility, v němž se zakořeňuje společné povolání. To je také důležité, protože solidarita spojuje všechny členy fraternity. Vzájemná pomoc se projevuje nejprve nastavením se pro vzájemnou lásku, ale také jejím vyjádřením. Znamená to rovněž dát dohromady co možná nejvíce prostředků pro misie. Bratři a sestry, kteří se na celý život dali do služby komunitě a fraternitě, jsou vedeni k závazku konkrétní pomoci jak duchovní tak materiální.

II. Etapy života v komunitě a ve fraternitě

(Pozn. překl.: Revizi částí 2. 1. – 2. 19. z této kapitoly vynechávám, protože etapy života v komunitě se od té doby změnily.)

1. Postulát, noviciát a angažovanost v komunitě

2. 1. Aby člověk mohl sladit existenci Božího povolání do komunity Emmanuel s kroky, které jsou odpovědí na toto povolání a člověka postupně směrují k úplnému sebedarování, existuje na této cestě několik etap. Je zřejmé, že tyto etapy samy o sobě nejsou cílem. Rozlišování povolání se vždy děje současně na dvou stranách: na straně člověka, který si otázku o povolání do komunity klade, a na straně komunity, která hodnotí objektivitu daného povolání. První členové komunity neprocházeli podobnými etapami, přijali totiž rovnou závazek angažovanosti. Avšak postupně se ukázalo jako užitečné, ale také pedagogické, nabídnout lidem odpovídajícím na Boží povolání etapy postulátu, noviciátu a angažovanosti. Ty jim mají dopomoci rozvíjet se postupně, nacházet si čas a prostředky pro porozumění komunitním milostem a pro jejich přijetí, dobře rozlišit povolání do komunity až k jejich úplnému sebedarování Pánu.

2. 2. Podle Statut existují dvě etapy: zkušební (probační) doba a angažovanost. „Přijetí závazků předchází nejméně dvouleté zkušební období, zahrnující etapy stanovené podle úzu nebo případně interním předpisem, přičemž oba případy schvaluje a reviduje rada.“ (Statuta, čl. 11) Zkušební doba sdružuje etapu postulátu a noviciátu. Termíny „postulát“ nebo „noviciát“ zde nemají stejný význam, jak je chápán v tradici řeholního života, jde pouze o analogii. Tyto etapy mají svůj specifický obsah (viz níže). Zkušební době obvykle předchází první informační kontakt s komunitou. Zájemci se mohou zúčastnit různých aktivit nebo komunitních setkání jako „regardáni“. Během této doby, která má být krátká (kolem tří měsíců), sbírají informace, poslouchají a objevují první známky svého eventuálního povolání ke komunitnímu životu. Dostávají také vhodného průvodce (viz 6. 3.), který jim pomáhá při rozhodování, aby před vstupem do postulátu neváhali příliš dlouho. Postulát nezahrnuje ještě žádný závazek, ale je místem k rozlišování skutečného povolání. Není proto vhodné přesouvat proces rozlišování na dobu, kdy jsou dotyčné osoby v komunitě jako „regardáni“.

Postulát v komunitě

2. 3. Jestliže někdo ucítí povolání vstoupit do komunity a dostane-li po schůzce se zodpovědnými za provincii souhlas, může udělat krok do postulátu. Tento krok se uskutečňuje před vystavenou Nejsvětější Svátostí za doprovodu modlitby bratří a sester z dané provincie nebo sektoru vyslovením následující formule: „Já ……, vstupuji do postulátu komunity Emmanuel.“

2. 4. Postulátem začíná doba, v níž člověk přezkoumává Boží povolání do komunity, kterého si všiml jako regardán, prohlubuje své vnímání nabízených milostí a směřuje tak postupně k přijetí závazku angažovanosti v komunitě. Komunita se zavazuje přijmout postulanta a pomoci mu utvrdit se v jistotě jeho povolání. Povolání je potvrzováno jednoduše skrze běžný komunitní život: účastí na komunitních setkáních, na maisonnée, na doprovázení, na formaci (viz Statuta, čl. 22 a zde 6. 4.), ve službách (soucítění nebo evangelizace), … Součástí procesu potvrzování povolání je také zkušenost vylití Ducha, jako zakládající milost komunity, a nabízí se všem postulantům, kteří ji ještě neprožili.

2. 5. Postulát trvá zhruba půl roku. Zkušenost ukázala, že takový časový interval dovoluje člověku rozlišit Boží povolání do komunity a zodpovědným zase toto povolání rozpoznat a potvrdit.

2. 6. Protože je postulát přechodným obdobím, je v něm nezbytná podpora doprovázejícího. Ten přihlíží rozlišování doprovázeného (viz 4. 5.). Může také postulantovi pomoci začít uskutečňovat v jeho životě některé komunitní milosti jako službu, osobní modlitbu, chvály, adoraci nebo účast na slavení Eucharistie. Teprve když postulant začne žít z těchto milostí, bude se jeho konkrétní povolání do komunity Emmanuel postupně stávat autentickým.

2. 7. Na konci postulátu se nabízí tři možnosti. První z nich je vstup do noviciátu za předpokladu, že bratr či sestra se upevnili ve svém povolání do komunity a komunita jim jej potvrdila. V opačném případě člověk z komunity jednoduše odchází. Třetí možností je stát se „přítelem komunity“ (viz Statuta, čl. 10).

Statut přítele komunity

2. 8. Přítel komunity patří do komunitní rodiny. Je přítelem proto, že z důvodů nezávislých na jeho vůli se nemůže podílet na úplném komunitním životě. Tento krok se uskutečňuje před vystavenou Nejsvětější Svátostí s doprovodem modlitby bratří a sester z provincie nebo sektoru vyslovením následující formule: „Já, ……, žádám o statut přítele komunity Emmanuel.“ Přátelé komunity se účastní komunitního života podle míry svých možností. Mohou být doprovázeni, chodit do maisonnée, pokud chtějí, účastnit se komunitních setkání a různých služeb. Pokud zanikne překážka, kvůli níž nemohli postoupit dále v komunitním životě, mohou požádat o vstup do noviciátu (viz též 2. 22.).

Noviciát v komunitě

2. 9. Krokem do noviciátu si člověk volí komunitu. Uznává tak, že mu Bůh komunitu Emmanuel nabízí jako místo k jeho posvěcování ve vzájemném soužití s druhými, v otevřenosti Duchu svatému, ve službách bratřím i církvi.

2. 10. Žádá-li postulant o vstup do noviciátu, poradí se o své touze se svým doprovázejícím (viz 2. 20.). Poté podá žádost svým zodpovědným, kteří opřou své rozlišování o vážný rozhovor s žadatelem a o názory na něj ze strany bratří, kteří vedle něho žijí, jako vedoucí maisonnée, zodpovědní za jeho konkrétní služby, atd. Nepožaduje se názor doprovázejícího, který je vázán povinností zachovat důvěrnost sdělení doprovázených. Krok do noviciátu se uskutečňuje před vystavenou Nejsvětější Svátostí s modlitbou bratří a sester z dané provincie či sektoru vyslovením následující formule: „Já, ……., vstupuji do noviciátu komunity Emmanuel.“ Noviciát je časem prohloubení osobního vztahu s Pánem, časem formace a vyučení se ve službách.

2. 11. Protože je komunita místem milosti vzájemného posvěcování svých členů, kteří „uznávají Ježíše za střed svého života“ (Statuta, Preambule I), je noviciát nasměrován k prohloubení osobního vztahu s Pánem skrze pravidelnou osobní modlitbu (pokud možno adoraci), účast na svátostném životě, každodenní chvály,…

2. 12. Jednotlivé provincie jsou rovněž vyzvány, aby se postaraly o formaci svých noviců v jejich zkušební době (viz 6. 5.). Tato formace má teoretický charakter. Jedná se o vyučování a sdílení se o historii komunity, o jejích milostech a nárocích a o důležitých bodech dopomáhajících k autentickému duchovnímu životu. Podle potřeby lze doplnit i téma o životním stavu.

2. 13. Formace zahrnuje také důležitý oddíl praktického vyučení se ve službě. Novic objevuje různé komunitní činnosti, účastní se jich a bere na sebe závazky nejen proto, aby lépe poznal komunitu, ale hlavně proto, aby se mohla projevit charizmata vlastní každému člověku. Účastí na různých aktivitách (komunitní život, soucítění, evangelizace, modlitební shromáždění, sese v Paray-le-Monial, víkendy pro mladé, pro manžele, pro lidi v zaměstnání,…) a odhodlaností používat na nich charizmata bude moci novic objevit a rozvinout svá vlastní obdarování a dát se tak plně do služby Pánu a církvi v lůně komunity Emmanuel.

2. 14. Aby mohl noviciát přinést co nejvíce ovoce, je potřeba určitého času. Proto Statuta (čl. 11) počítají s alespoň dvouletou zkušební dobou, postulátem a noviciátem, tedy obdobím před přijetím závazků.

2. 15. V zemích, kde se komunita Emmanuel teprve rodí, může doba na prověření povolání do komunity trvat déle. Z důvodů souvisejících s menším počtem členů v komunitě (viz těžkosti s doprovázením 4. 3., atd.) může být čas, kdy je žadatel o vstup do komunity „regardánem“, delší, stejně tak jako jeho postulát i noviciát.

Angažovanost v komunitě

2. 16. Když člen komunity přijímá závazek angažovanosti, odpovídá na povolání ke svatosti, k níž Bůh volá všechny lidi. V komunitě Emmanuel, jejích milostech a nárocích rozpoznává místo určené k tomu, aby mohl žít:

– toto povolání nejen osobně, ale s bratry a sestrami z komunity

– sebeodevzdávání Pánu

– otevřenost Duchu svatému pro službu církvi.

Tak se stává úplným členem komunity, která jej jako takového také přijímá. Svým krokem vyjadřuje souhlas s nárokem žít podle Statut komunity Emmanuel.

2. 17. Žádosti o vstup do angažovanosti jsou podrobeny rozlišování moderátora a rady (viz Statuta, čl. 45). Novic toužící po přijetí závazku angažovanosti o svém úmyslu hovoří s doprovázejícím (viz 2. 20) a poté napíše žádost o tento krok adresovanou moderátorovi. Setká se také se zodpovědným za provincii a sděluje mu důvody, které ho k tomuto kroku vedou. Zodpovědný předává jeho písemnou žádost, své posouzení žádosti a eventuálně také názory lidí, kteří žadatele znají, jako vedoucí maisonné nebo nějaké služby. Nepřikládá se názor doprovázejícího, protože ten je vázán zachováním důvěrnosti sdělení při doprovázení.

2. 18. Vstup do angažovanosti se uskutečňuje před vystavenou Nejsvětější Svátostí za účasti moderátora nebo jeho vyslance, s doprovodem modliteb bratří a sester. Vstupující svobodně vyjádří obsah svého závazku Pánu. Ve své modlitbě vyslovuje následující formuli: „Já. …….., přijímám závazek angažovanosti v komunitě Emmanuel.“

2. 19. Závazek angažovanosti trvá jeden rok (viz Statuta, čl. 13). Každý angažovaný je vyzván, aby svůj závazek obnovoval každý rok veřejně při komunitním setkání, pokud možno kolem Vánoc. Smysl tohoto každoročního rozhodnutí je v tom, že obnovením závazku mají angažovaní možnost aktualizovat své „ano“, které řekli Pánu v den svého vstupu do angažovanosti, ale důvodem je i to, že osobní situace každého člena se může měnit.

Život v komunitě a doprovázení

2. 20. Doprovázení hraje v životě každého člena komunity důležitou roli. Doprovázející sleduje etapy na cestě doprovázeného a má za úkol pomáhat mu rozlišovat jeho povolání do komunity, uskutečňovat komunitní závazky podle jeho možností a prohlubovat jeho odevzdanost Bohu a druhým skrze komunitní milosti. Když doprovázený uvažuje o kroku do noviciátu nebo do angažovanosti v komunitě (nebo o postulátu, noviciátu či zasvěcení ve fraternitě), je normální, že o tom mluví se svým doprovázejícím. Ten mu může pomoci rozlišit vhodnost jeho kroku. Vidí-li doprovázející nějakou překážku, je povinen to doprovázenému říci. Jestliže tyto výhrady nebrání doprovázenému trvat na své žádosti, je vhodné, aby je sám, s důvěrou a v jednoduchosti, sdělil přímo zodpovědným, kteří o jeho žádosti rozhodují. Pokud chce, může svého doprovázejícího zbavit povinnosti zachovat důvěrnost sdělení, aby o existujících překážkách hovořil se zodpovědnými on. Zodpovědní se však nesmějí na názor doprovázejícího přímo ptát. Doprovázející může v případě vážných objektivních překážek, bránících požadovanému kroku, sám podle svého svědomí informovat zodpovědné.

Neobnovení angažovanosti nebo dočasné opuštění komunity

2. 21.Členové Emmanuele mají právo kdykoliv komunitu opustit. Jsou-li již angažovaní, je žádoucí, aby poslali moderátorovi dopis s důvody, které je vedly k tomuto rozhodnutí. Připomeňme, že ve Statutech stojí: „Kdo neobnoví po roce závazek v komunitě Emmanuel, vyřazuje se z komunity a stejně tak z fraternity, byl-li jejím členem.“ (čl. 51) Proto také lidé, kteří nechtějí svůj závazek obnovit, jsou rovněž povinni sdělit písemně své rozhodnutí.

2. 22. Některé výjimečné a nechtěné okolnosti (nemoci, vážné těžkosti v zaměstnání, stěhování kvůli zaměstnání, napětí v rodinných vztazích, atd.) mohou vést člena komunity k podání žádosti o statut přítele komunity na konkrétně určenou dobu. Zodpovědný předá jeho žádost moderátorovi a připojí i svůj názor. O výsledku moderátor rozhoduje po konzultaci s radou. Po vypršení stanoveného časového úseku se bratr či sestra mohou opět začlenit do komunity v té etapě, ve které byli před jejich dočasným odchodem.

2. 23. Jestliže někdo odchází z komunity dobrovolně, jeho odchod se považuje za definitivní. Touží-li později ve výjimečném případě znovu patřit do komunity, může to učinit pouze se souhlasem moderátora. Svou cestu začíná znovu spolu s ostatními regardány a postupuje rovněž od postulátu k angažovanosti.

2. Život ve fraternitě

2. 24. Na první setkání fraternity Ježíšovy je člen komunity pozván na základě doporučení zodpovědných za provincii. První setkání nezavazuje fraternitu k dalším pozváním tohoto člena. Odpověď dává teprve po rozlišování uskutečněném nově pozvaným se starším členem fraternity pověřeným radou. První pozvání do fraternity může proběhnout teprve po absolvování noviciátu v komunitě.

2. 25. Bratři a sestry toužící učinit krok do postulátu, noviciátu nebo zasvěcení ve fraternitě to probírají se svými doprovázejícími (viz 2. 20.). Poté zašlou písemnou žádost moderátorovi. Moderátor ve svém rozlišování přihlíží k názoru zodpovědných za provincii. K postulátu ve fraternitě je nutný noviciát v komunitě. Postulát trvá alespoň jeden rok. K noviciátu ve fraternitě je nutné být angažovaný v komunitě. Žadatel musí též v žádosti o tento krok potvrdit souhlas, že se s důvěrou podřizuje vedení komunity Emmanuel a fraternity Ježíšovy. Noviciát trvá minimálně dva roky. Před krokem zasvěcení se ve fraternitě je třeba ověřit následující podmínky:

– splnění nároků noviciátu (úplná účast na setkáních fraternity, duch disponibility žitý již v komunitě, …)

– rozhovor s některým členem rady fraternity před setkáním fraternity

– písemně formulovaný souhlas s přijetím nároku disponibility předaný radě.

Zasvěcení ve fraternitě je závazkem na celý život (viz 1.33.).

2. 26. Kroky se ve fraternitě konají před vystavenou Nejsvětější Svátostí s doprovodem modliteb bratří a sester a, až na výjimky, během některého setkání fraternity za účasti moderátora nebo jeho představitele. Postulant vysloví formuli: „Já, ……., vstupuji do postulátu fraternity Ježíšovy.“ Při vstupu do noviciátu se vyslovuje formule: „Já, ……., vstupuji do noviciátu fraternity Ježíšovy.“ Novici mohou v den svého slavnostního kroku zasvěcení se ve fraternitě pozvat členy svých rodin. Krok se uskutečňuje na závěr slavení Eucharistie. Bratři a sestry po zaznění svých jmen pokleknou před Nejsvětější Svátostí a zasvěcují se vyslovením slavnostní formule: „Já, ……., přijímám zasvěcení ve fraternitě Ježíšově a dávám se k dispozici pro misie.“ Přítomnost rodiny a přátel je znamením toho, že se nejedná pouze o osobní krok nebo o vnitřní záležitost fraternity, ale že rozměr tohoto kroku je mnohem širší a vztahuje se na službu celé církvi.

2. 27. Ke vstupu do fraternity mohou být pozváni i lidé, kteří nejsou členy komunity (viz Statuta, Preambule IIc). V tomto případě jsou jejich pozvání a jejich další život ve fraternitě závislé přímo na autoritě a rozlišování moderátora spolu s radou.

3. Komunitní život jáhnů, seminaristů a kněží

2. 28. Kromě pomoci určené všem členům (doprovázení, maisonnée) nabízí komunita i fraternita další prostředky jako pomoc bratřím a sestrám, kteří si kladou otázku zasvěceného života. Tyto prostředky jsou závislé na místních možnostech komunity. První kontakt vzniká při víkendech regardánů, kde se představuje komunita a její milosti, místo kněze v lůně komunity a zároveň i způsob života v kněžské službě pro členy Emmanuele. Zájemci se mohou zúčastnit cyklu víkendů nazvaného Cyklus svatého Faráře arského¹⁵, kde mohou prohloubit poznání komunity a svého povolání ke kněžství. Po celou dobu trvání víkendů má každý účastník svého doprovodného kněze z komunity. Po skončení cyklu mají ti, kdo se ujistili o svém povolání ke kněžství, možnost roční formace nazvané „rok svatého Josefa“. Zodpovědným za formaci je kněz z komunity, kterému pomáhá skupina bratří a sester složená pokud možno ze všech životních stavů. Během tohoto roku pokračuje rozlišování povolání k životu v komunitě a ke kněžství.

2. 29. Kněží, členové komunity, nesou ve svém specifickém povolání spolu s ostatními členy jiných životních stavů charizma komunity (svědectví modlitebního života, služeb, společného života a apoštolátu ve světě). Je tedy důležité, aby si seminaristé mohli komunitu zvolit hned na počátku své formace. Je dobré, může-li seminarista udělat rychle krok na znamení přilnutí ke komunitě a k jejímu specifickému charizmatu, které její členové dávají do služby církvi (samozřejmě až po rozlišení povolání do komunity ze strany seminaristy i ze strany vedení komunity).

2. 30. Je na místě odlišit zkušební dobu (stav „regardán“, postulant a novic) od angažovanosti (viz 2. 2.). Do postulátu se normálně vstupuje před zahájením roční formace svatého Josefa nebo krátce po jejím zahájení. Rada komunity se v takových otázkách rozlišování spoléhá na zodpovědné za provincie a na jejich spolupracovníky. Přijetí závazku angažovanosti by mělo předcházet, je-li to možné, jáhenskému svěcení. Rada musí mít v rukou žádosti o svěcení od každého bratra, kterého se to týká, v době přijímání závazku angažovanosti (viz Statuta, čl. 45).

Kněží vstupující do komunity

2. 31. Touží-li nějaký kněz nebo jáhen vstoupit do komunity, musí o tom informovat svého biskupa. Může vstoupit do postulátu, noviciátu i angažovanosti, vždy však s písemným souhlasem svého biskupa. (viz Statuta, čl. 7) Kroky ve fraternitě podléhají stejným podmínkám.

Propojení kroků v komunitě a ve fraternitě s etapami na cestě ke kněžství

2. 32. Po absolvování víkendu regardánů a Cyklu svatého Faráře arského musí být budoucí seminarista schopen určit svůj vztah ke komunitě a k jejímu charizmatu. Měl možnost být s komunitou v kontaktu a udělat konkrétní zkušenosti se způsobem života členů žijících charizma Emmanuele ve službě církvi (při modlitebních shromážděních, poutích, různých setkáních, …). Rozhodne-li se pro život v komunitě, vstupuje do postulátu.

2. 33. Projeví-li mladý muž zájem o kněžství, je vyzván, aby zformuloval svůj vztah k fraternitě Ježíšově nejpozději do konce roční formace svatého Josefa, tedy do okamžiku, kdy se rozhoduje, zda nastoupí formaci ke kněžství v komunitě Emmanuel. Ve fraternitě se totiž spojuje povolání k úplnému sebedarování a konkrétní povolání na určité místo (viz 1. 30.).

2. 34. Komunita, která během studia v semináři může často hrát jen omezenou roli (kromě několika seminářů), má za úkol dohlížet na to, aby její seminaristé mohli zůstat ve skutečném kontaktu s komunitním životem (viz Statuta, čl. 26). Konkrétně se to projevuje existencí doprovázení, maisonnée, možností účastnit se komunitních setkání a některé apoštolské činnosti.

2. 35. Po dvou letech studia by měl seminarista dostat možnost přijmout závazek angažovanosti v komunitě a vstoupit do noviciátu fraternity. V každém případě komunita může představit svého budoucího seminaristu biskupovi pouze tehdy, je-li potvrzeno jeho povolání do komunity. Ideální tedy je, když zájemce o seminář vstoupí do noviciátu komunity nejpozději na konci „roku svatého Josefa“. Tehdy by měl také zaujmout své stanovisko k fraternitě. Byl-li seminarista představen biskupovi, je třeba nadále o jeho krocích v komunitě a ve fraternitě informovat nejen biskupa, ale i spirituála semináře.

2. 36. V okamžiku jáhenského svěcení má být seminarista novicem ve fraternitě. Seminarista nebo jáhen, kteří vstupují do komunity později, dostávají čas na nezbytné rozlišování.

4. Etapy na cestě k zasvěcení v celibátu

Zasvěcený život žen

2. 37. Etapy na cestě k zasvěcení v celibátu pro Boží království umožňují jednak prověření povolání a jednak budování osobnosti po stránce lidské i duchovní. Vše se uskutečňuje v naslouchání a ve stále větší otevřenosti Duchu svatému.

2. 38. Doprovázení sester směřujících k zasvěcenému životu v celibátu pro Boží království je svěřeno moderátorem jedné ze zasvěcených sester (viz Statuta, čl. 32) a výboru pro zasvěcený život (viz 8. 2. a 10. 11.). Jedním z významných úkolů tohoto výboru je pomáhat sestrám při postupném rozlišování jejich povolání.

2. 39. První rozlišování se děje během Cyklu svaté Terezie, kam jsou zvány dívky, které projevily touhu uskutečnit rozlišování svého povolání. Během tohoto cyklu se představuje dívkám specifický ráz celibátu v komunitě Emmanuel a ve fraternitě. Každá účastnice dostává doprovázející zkušenou osobu, která jí má pomáhat v rozlišování Boží vůle s ní. Připomeňme, že zodpovědnost při rozlišování povolání k celibátu není stejná jako při běžném komunitním doprovázení. (viz 4. 45.)

1. Etapa přijetí

2.40. V této etapě se poprvé prověřuje povolání k zasvěcenému životu v celibátu v komunitě a ve fraternitě. Jde o čas přijímání zvláštního Božího volání jak dívkou, která jej zaslechla, tak komunitou. Musí se v něm objevit skutečné a svobodné rozhodnutí pro komunitu jako pro místo, kde sestra zasvětí svůj život Ježíši. Toto rozhodnutí se vyjadřuje hlavně důvěrou v rozlišování komunity.

2. 41. Pro začátek tohoto období je kromě touhy po modlitbě, skutečné lásky ke komunitě, velkomyslnosti a projevující se schopnosti sloužit a darovat se charakteristické puzení k odpovědi na výjimečnou Boží lásku.

2. 42. O vstup do etapy přijetí žádá dívka sama. Místní zodpovědný přijímá její krok při slavení Eucharistie (viz obřady, dodatek 6, §1). První etapa trvá jeden rok nebo více podle potřeb dívky a podle jejího skutečného začlenění do místní komunity. Nezahrnuje žádné vnější znamení zasvěcení.

2. 43. Krokem do etapy přijetí se to, co bylo dříve tajným přáním skrytým v dívčině srdci, stává touhou více se otevřít Boží vůli. Ostatní členové komunity, kteří byli svědky dívčina kroku, její otevřenost uznávají a podporují. V přijímacím období začíná tato dívka začleňovat do svého života nároky, které s sebou zasvěcený život nese. Pomáhají jí v tom pravidelná setkání a sdílení se zkušenějšími zasvěcenými sestrami a také její doprovázení, které pokračuje i v zasvěceném životě. Přijímací období nemá žádný definitivní závazek, ale je důležité, protože většina dívek v něm prožije také okamžik, od kterého všechno, co prožívají, nabývá postupně nového smyslu, aniž by musely měnit rytmus své práce nebo jiných činností.

2. 44. Dívce vstupující do etapy přijetí nabízí komunita listinu zásad, která předpokládá věrnost komunitním závazkům, zvláště závazku denní hodinové modlitby, a několik dalších bodů:

– setkávání s některou sestrou z výboru pro zasvěcený život

– každoroční formační setkání

– společný život s ostatními sestrami, je-li to možné (viz 8. 17.a n.)

– misijní zkušenost

– pozvání ke každodenní odevzdanosti Duchu svatému a Marii.

2. Etapa formace

2. 45. V tomto období pokračuje prověřování povolání. Zahrnuje formaci po stránce lidské i duchovní na základě milostí komunity se zřetelem k zasvěcenému životu. Velmi důležitá je zde výchova ke svobodě a nezávislosti, která sestře umožňuje dělat pokroky v modlitbě a vydat se více Duchu svatému. Formace tohoto období pomáhá sestře otevřít srdce pro misie a pro svět, vyučuje ji, jak se o svět zajímat, jak jej poznávat, ale také jak se k němu stavět a nemít z něho strach.

2. 46. Vstup do etapy formace se uskutečňuje v rámci místní komunity při slavení eucharistie na komunitním víkendu (viz obřady, příloha 6, §2). Zodpovědný za provincii přijímá žádost jménem komunity a předává sestře zasvěcující se do celibátu kříž jako znamení Boží lásky k nám. Etapa formace trvá alespoň tři roky.

2. 47. V době formačního období mají sestry strávit jeden rok modlitby a formace v domě svatého Jana Křtitele. Mohou tam prohloubit poznání svého povolání a rozlišit způsob, jak na něj konkrétně odpovědět. Tento rok je nezbytným úsekem cesty před přijetím dočasného závazku, ale je umožněn rovněž zasvěceným sestrám, které potřebují získat odstup v důležitých otázkách jejich života. Nabízená formace je přizpůsobena potřebám každé sestry. Obsahuje stránky teoretické (hodiny filozofie, antropologie, teologie, spirituality …) i praktické (komunitní život, setkání, účast na velkých komunitních akcích).

2. 48. Na začátku období formace nebo během něho dostává zasvěcená sestra oděv zasvěcených sester, který je znamením jejího zasvěcení. Pokud by oděv působil překážku v konání apoštolátu nebo při vydávání svědectví v zaměstnání, může v těchto výjimečných případech moderátor sestru zprostit povinnosti jej nosit (viz 8. 6.)

2. 49. Během etapy formace se věnuje zvláštní pozornost následujícím bodům:

– zkušenostem ze společného života sester (společenství zasvěcených v celibátu)

– výchově k vedení domu

– sebeovládání, objevení pravého smyslu čistoty

– zkušenostem z praktického života v zaměstnání

– času odříkání a formace v domě sv. Jana Křtitele

– doprovázení pokud možno zasvěcenou sestrou.

3. Etapy angažovanosti

° První závazek

2. 50. Když dívka prověřila své povolání a upevnila se v něm, žádá o zasvěcení. Ve Statutech stojí: „Závazek celibátu pro Boží království se přijímá po nutném rozlišování na tři roky a lze jej obnovovat. Může být konečný.“ (Statuta, čl. 30) Zkušenost ukázala, že pro rozlišování do dostatečné hloubky je nezbytně nutné alespoň pěti let. S odkazem na Statuta, čl. 31, a na návrh zodpovědných k otázkám zasvěceného života stanovila mezinárodní rada komunity trvání prvního závazku na pět let. Tento závazek může být, je-li to považováno za nutné, několikrát obnoven před přijetím definitivního závazku. (Viz obřad dočasného zasvěcení, příloha 6, §2) První závazek mohou přijmout pouze sestry již zasvěcené ve fraternitě.

2. 51. Krok přijetí prvního závazku v celibátu pro Boží království v komunitě Emmanuel a ve fraternitě Ježíšově se vyjadřuje takto:

„Já, ……., odpovídám na Boží povolání a odevzdávám se milosrdné lásce Ježíšova Srdce pro evangelizaci světa a pro službu církvi s bratry a sestrami z fraternity Ježíšovy. Přijímám rovněž závazek celibátu pro Boží království v trvání pěti let ve fraternitě Ježíšově.“ Tento závazek se přijímá při setkání fraternity s eventuální účastí rodinných příslušníků. „Závazek celibátu s sebou nese ducha evangelijních rad, ducha chudoby a disponibility.“ (Statuta, čl. 29, viz také obřady, příloha 6, §3)

2. 52. I v období po přijetí prvního závazku pokračuje formace přizpůsobená potřebám sestry pro zakořenění ve věrné modlitbě (adoraci a životě podle Božího slova), pro objevení Boha Otce, prohloubení života podle evangelijních rad, eventuálně doplnění vzdělání z oblasti teologie, cizích jazyků nebo specializace v určitém oboru.

° Definitivní zasvěcení

2. 53. Definitivní zasvěcení přijímá moderátor komunity Emmanuel během setkání fraternity Ježíšovy (viz obřady, příloha 6, §3). Tento krok se skládá z rozhovoru s moderátorem, z předání prstenu a z vyslání k evangelizaci. Bratři a sestry z fraternity jsou prvními svědky definitivního závazku.

2. 54. Po absolvování každé z etap na cestě k zasvěcení každá sestra ví, že její sebedarování vstupuje do nové fáze. Její život došel do určitého bodu, Pán jí již udělil milost nádherného povolání, ale přesto stojí v určitém slova smyslu na začátku své cesty. Ve skutečnosti není celibát pro Boží království sám o sobě cílem. Pravým cílem života zasvěcené sestry je spojení s Bohem pro evangelizaci světa a službu církvi se všemi členy komunity.

Zasvěcený život mužů

2. 55. Doprovázení mužů směřujících k zasvěcenému životu v celibátu pro Boží království je svěřeno moderátorem svobodnému zasvěcenému bratrovi (viz Statuta, čl. 32)

2. 56. Před etapou přijetí je vhodná účast na Cyklu Pierra Goursata k prvnímu rozlišování. Během tohoto cyklu je účastníkům představen způsob života zasvěcených v komunitě a ve fraternitě. Každý účastník cyklu dostává na pomoc zkušenějšího bratra, aby mu pomáhal v rozlišování Boží vůle pro něho. Připomeňme, že zodpovědnost za rozlišování povolání k celibátu je nad rámec běžného komunitního doprovázení (viz 4. 46.).

2. 57. Rozlišování jednotlivých etap je shodné s postupem, který byl popsán výše pro zasvěcený život žen (viz 2. 40. a následující). Zvláštní pozornost je věnována formaci v oblasti lidské i duchovní, aby každý měl možnost růstu v plnohodnotného člověka a bratra zodpovědného za svůj život. Každý bratr skrze etapy, kterými prochází na cestě k zasvěcení, směřuje k otevřenosti srdce pro misie a pro Boží lásku ke světu, aby byl schopen plně se angažovat ve společnosti, ať už otevřeným misijním způsobem nebo nejprve ve své profesi.

2. 58. Obřady pro jednotlivé kroky jsou shodné s obřady popsanými pro ženy s výjimkou stejného oděvu.

III. Komunitní život – komunitní setkání

3. 1. Komunita Emmanuel sdružuje osoby, které mají stejné povolání zavazující celý jejich život podle vzoru prvních křesťanů, kteří byli „jednoho srdce a jedné mysli.“ (Sk 4, 32). Jednota členů komunity Emmanuel se vyjadřuje životem v bratrském společenství, které se utváří při komunitních víkendech, při maisonnée, při doprovázení, ale také při společných službách soucítění a evangelizace. Uskutečňování opravdové a hluboké bratrské lásky stejně jako každodenní pozornost pro druhého jsou svědectvím, ukazujícím přítomnost Krista ve středu jejich společenství, což také přispívá k dílu hlásání radostné zvěsti.

3. 2. V důsledku této vzájemné bratrské lásky členové komunity odmítají jakéhokoliv ducha kritičnosti, který zraňuje Kristovo tělo (viz 1. 34.). Zásadou je nikdy nekritizovat, ani v legraci. Členové Emmanuele dbají na to, aby jejich vzájemné vztahy byly prodchnuty dostatečnou diskrétností, aby každý mohl zůstat jedinečný a jít po své cestě svobodně. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Mt 7,1)

Komunitní setkání

3. 3. Každý člen komunity se „účastní jedenkrát za měsíc velkého komunitního setkání (komunitního víkendu).“ (Statuta, čl. 16) Tato setkání se většinou nazývají „komunitní víkendy“, protože se nejčastěji odehrávají o víkendu (nemusí to však být pravidlo). Každá provincie nebo každý sektor se setkávají zvlášť. V případě, že je provincie rozdělena na sektory, bývá zvykem, že alespoň dvakrát do roka se na komunitním setkání shromažďuje celá provincie. Ostatní víkendy jsou pak opět rozděleny na sektory. Mohou mít rezidenciální charakter, ale nemusí. Komunitní víkendy jsou místem požehnání pro život v bratrském společenství skrze přijímání druhých, modlitbu, slavení liturgie, formaci, sdílení i služby.

3. 4. Komunitní víkendy jsou jedním z míst, kde je komunita viditelně přítomná. Noví členové a regardáni (viz 2. 2.) začínají svou cestu v komunitě právě účastí na víkendu. Zde mohou také objevovat, zda je Pán volá k vzájemnému posvěcování s bratry a sestrami z této komunity a ke společné službě s nimi. Obvykle zde dostávají zvláštní prostor k tomu, aby se mohli informovat o komunitě, o jejích milostech a cílech jejího působení.

3. 5. Komunitní setkání jsou rovněž místem modlitby a společného slavení bohoslužeb. Obvykle začínají chválami a nasloucháním Pánu. Zahrnují také delší čas společné adorace. V některých případech se zařazují i další liturgické modlitby, jako například nešpory. Díky tomu se komunitní setkání stávají místem, kde se může uplatňovat a rozvíjet jedna z komunitních milostí, cit pro liturgii.

3. 6. Zodpovědní za provincii dbají na to, aby do plánů komunitních víkendů byla zařazena potřebná formace pro všechny skupiny (viz 10. 21.). Formace probíhá formou vyučování a svědectví. Vyučování mohou být podle potřeby společná pro všechny nebo ve skupinách (postulanti, novici, angažovaní). Výběr témat a přednášejících náleží zodpovědnému za provincii nebo sektor. Drží se směru, který pro danou problematiku naznačila mezinárodní rada. Někdy lze použít i komunikační prostředky jako video, které umožní všem členům komunity bez ohledu na jejich provincii obdržet stejnou formaci. Komunitní formace postulantů a noviců může probíhat i mimo rámec komunitního víkendu.

3. 7. Sdílení je další složkou komunitních setkání. Je-li to možné, je dobré stolovat společně. Vhodným místem pro sdílení jsou také skupinky. Členové komunity si v nich mohou společně prohloubit téma právě probíhajícího víkendu, ale také lépe poznat nové bratry a nést je dál v modlitbě.

3. 8. Průběh komunitního setkání je podmíněn zajištěním některých služeb. Mezi nimi zaujímá významné místo služba hlídání dětí. Je žádoucí, aby mohla dle možností tato služba na víkendech probíhat. Rodiče se díky ní mohou plně účastnit komunitního života. Členové komunity se v této službě střídají. Je třeba ji organizovat takovým způsobem, aby se její tíha rozložila na větší počet bratří a sester. Vliv této služby, v níž se vzájemně doplňují všechny životní stavy, je důležitý pro růst dětí ve víře a pro začlenění rodin do komunitního života. Pro dobrý průběh setkání jsou nezbytné i jiné služby: koordinace času, příjem, služba v sakristii, prodej knih, úklid, služba v kuchyni,… Všechny služby podléhají autoritě koordinátora provincie nebo sektoru, který je pověřen dohlížet na jejich hladký průběh.

3. 9. Je důležité, aby každý člen komunity měl možnost nějak sloužit. Služby totiž přispívají k lepšímu začlenění do komunitního života a umožňují více se podobat Emmanueli, „který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ (Mt 20, 28) Díky konkrétní realizaci vzájemné lásky na skutcích přispívají služby rovněž k budování těsnějších komunitních vztahů. A konečně jsou znamením Kristovy přítomnosti uprostřed jeho lidu: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jn 13, 35)

3. 10. Život v bratrském společenství může mít v průběhu komunitních setkání různé podoby. Kromě zde již zmíněných bodů však k upevňování vzájemných vazeb mezi jednotlivými členy a k prožívání komunity jako velké rodiny přispívají i dělení jídla, čas odpočinku, nějaké sportovní aktivity, atd.

3. 11. Komunitní setkání jsou také místem, kde se každý člen seznamuje s novými informacemi souvisejícími s životem a s apoštolátem celé komunity. Díky tomu může růst evangelijní horlivost všech bratří a sester.

Komunitní svátky

3. 12. Vánoce, tedy slavení příchodu „Boha mezi námi“, připomínají všem členům Emmanuele jejich hluboké povolání. Proto již několik let se v Paray-le-Monial při této příležitosti setkávají zasvěcení bratři a sestry (ti, kteří mohou přijet). Ostatní členové prožívají tento svátek většinou ve svých farnostech. Setkání fraternity, které obvykle také probíhá ve vánoční době, je příležitostí ke společnému slavení tajemství Slova, které se stává tělem a přichází na tento svět (viz Jn 1, 14).

3. 13. Svátek Zvěstování Panně Marii, 25. březen, je jednak svátkem početí Emmanuele a jednak datem, kdy zemřel zakladatel komunity Pierre Goursat. Tento den je tedy příležitostí pro poděkování za dar, který nám Bůh v komunitě daroval. Každá provincie slaví tento den podle svého uvážení, obvykle účastí na eucharistii.

3. 14. Každý rok členové komunity rovněž rádi společně slaví svátek letnic, aby přijímali Ducha svatého stále novým způsobem a aby společně vyprošovali nové letnice pro celý svět.

IV. Komunitní život – doprovázení

1. Obecné uvedení

4. 1. Komunita nese zodpovědnost za každého svého člena, zajišťuje mu doprovázení, podporu a pomoc, aby si všichni uchovali horlivost, rostlo jejich spojení s Bohem a jejich věrnost učení církve. Proto ve Statutech stojí: „na cestě komunitním životem má každý svého doprovázejícího.“ (Statuta, čl. 20) Doprovázení je jedním z pilířů, které utváří, upevňují a sjednocují komunitní život. Zodpovědnost za obsah doprovázení a formaci doprovázejících nese rada fraternity (Statuta, čl. 47)

4. 2. Doprovázení má pomáhat členům komunity uspořádat si život tak, aby závazky v komunitě, které přijali na základě svobodného a zodpovědného rozhodnutí, byli odpovědí na osobní Boží povolání. Doprovázející nemá roli autority ani roli duchovního vůdce. Jmenované role vykonávají jiné osoby. Doprovázení má sloužit jako místo, kde lze najít radu, příp. pomoc na cestě k vlastním rozhodnutím. Bratřím a sestrám ve zkušební době má doprovázení pomáhat rozlišovat a prověřovat povolání do komunity a připravovat je postupně na svobodné a zodpovědné přijetí závazku.

4. 3. Komunitní doprovázení nabízí každému členu prostor, kde bude přijímán, kde mu bude někdo naslouchat, kde nalezne radu i pomoc a kde se může s důvěrou sdílet o tom, co prožívá, včetně eventuálních těžkostí v osobním či komunitním životě.

4. 4. Je dobré zde připomenout, že vše, co je sděleno při doprovázení je považováno za důvěrné. Pouze v případě absolutní nezbytnosti, vážného ohrožení daného člověka či komunity nebo v nebezpečí absence pomoci člověku v nouzi může být závazek důvěrnosti sdělení porušen. I když komunita respektuje důvěrnost sdělení, díky doprovázení naslouchá všem svým členům¹⁶ a proniká tak do radostí i těžkostí provázejících naplňování komunitních závazků i každodenní život bratří a sester. Neustále se tak prohlubuje porozumění komunitním milostem a rozšiřuje se jejich uvádění do praxe.

4. 5. Protože při doprovázení dochází ke konfrontaci toho, co člověk žije, s tím, jaké je zakládající charizma komunity Emmanuel, podílí se doprovázení na budování jednoty v komunitě, a to v celosvětovém měřítku. V tomto smyslu doprovázení velmi významně pomáhá celé komunitě pružně reagovat na neustálé změny prostředí, ve kterém žijeme a ve kterém hledáme, jak konkrétně naplňovat své povolání. Je též jednou z veličin pomáhajících šíření a upevňování komunitních milostí ve světě. Aby se doprovázení mohlo prožívat v komunitní jednotě, bylo důležité stanovit určité minimum objektivně daných pravidel společných pro všechna místa, všechny země, kultury, ale také všechny doprovázející i doprovázené.

4. 6. Doprovázení se definuje jako služba lásky, kdy se doprovázející stává služebníkem doprovázeného, aby mu svědčil o Boží lásce a ukazoval na Boží dílo v jeho životě. Proto vyžaduje služba doprovázení velkou pokoru a schopnost umenšit se, aby mohl v životě doprovázeného jednat Pán podle svých záměrů.

2. Základy doprovázení v komunitě

4. 7. Doprovázení stojí na dvou objektivně daných základech:

– dobré pochopení toho, co je komunita Emmanuel

• soubor závazků, které ve vztahu k Pánu každý člen komunity přijímá.

Při doprovázení je samozřejmě nutné respektovat, že doprovázený je jedinečná osobnost.

Co je komunita Emmanuel a jak se její podstata projevuje v doprovázení?

4. 8. Pro členy komunity Emmanuel je velmi důležitá zkušenost vylití Ducha svatého (viz 1.13. až 1. 16.). Je tedy normální, že doprovázený bude se svým doprovázejícím probírat otázky související s jeho vztahem k Duchu svatému, jaké má Duch svatý v jeho životě místo a jak jej „vede.“ (viz Gal 5, 25)

4. 9. Jedním z ovoce vylití Ducha svatého je větší láska k církvi, která pro členy komunity znamená zachovávání věrnosti církvi a jejímu učení. Doprovázení se tedy přirozeně bude týkat způsobu, jak lze konkrétně prožívat tuto věrnost a jak v životě naplňovat radostnou zvěst evangelia.

4. 10. Druhým základem komunitního života jsou milosti adorace, soucítění a evangelizace nazývané „zakládající milosti“ komunity (viz Statuta, čl. 16 a zde 1. 24. až 1. 26.). Jednou z rolí doprovázení je dopomoci doprovázenému žít tyto tři zakládající milosti jako prostředky Bohem dané k jeho posvěcování. Doprovázení by se tedy nemělo omezovat na formální otázky a jen na přístup zvenčí, jako např.: adoruje doprovázený?, jak dlouho?, žije soucítění? a evangelizuje? atd. Je normální, že předmětem jsou i otázky hlubšího charakteru: Jak se adorace pro doprovázeného stává zdrojem, který sytí jeho povolání do komunity a k misiím? Jak k němu Bůh v modlitbě promlouvá? Jak z něho povolání milovat své bratry činí misionáře? Jak naslouchá Duchu svatému? Je jeho evangelizace zakořeněná v adoraci a soucítění? Co pro něho znamená být misionářem? Tyto otázky spojené velmi úzce se zakládajícími milostmi komunity mohou být předmětem doprovázení po celý život.

4. 11. Komunita Emmanuel sdružuje všechny životní stavy: kněze, jáhny, zasvěcené v celibátu, laiky žijící v manželství i svobodné. Všichni jsou povoláni, aby žili spolu a svědčili tak ucelenějším způsobem o Ježíši Kristu a o Jeho zasvěcení Otci (viz 1. 27.). Doprovázení je místem, kde je dobré někdy také přemýšlet o vztazích k ostatním životním stavům, o tom, jak žít a sloužit společně, jak se vzájemně podporovat atd.

4. 12. Žít v komunitě Emmanuel, znamená „být ve světě, ale ne ze světa“ (viz 1. 3. a 1. 5.). Při doprovázení je vhodné také přemýšlet o tom, jakým způsobem prožívat toto napětí v životě naplno zapojeném ve světě a zároveň úplně vydaném Bohu. Je toto napětí zdrojem růstu a radosti? V některých případech je dobré se ptát, zda komunita není únikem ze světa. Jindy zase, zda závazky přijaté ve světě příliš nebrání nezbytnému odříkání, které je neodlučitelně spjato s celým křesťanským životem…

4. 13. Komunita je místem života v bratrském společenství potvrzeném projevy vzájemné lásky. Životaschopnost komunity se na místní úrovni měří kvalitou vzájemné lásky mezi členy společenství, která se může rozvíjet při společných službách nebo v každodenní pozornosti k druhým, zvláště prožívají-li právě nějaké zkoušky (nemoci, nezaměstnanost, …). Uskutečňování vzájemné lásky je důležitým bodem, jehož probírání se rovněž očekává od doprovázení.

Doprovázení a závazky v komunitě

4. 14. Úkolem doprovázejícího je pomáhat doprovázenému vstupovat do hlubokého a duchovního chápání závazků, které komunita nabízí. Nejde o uměle vytvořená pravidla, která by se vnucovala členům komunity, ale naopak o milosti přijaté od samotného Pána. Nové pochopení Božího povolání dovoluje doprovázenému zaujmout v pravdě stanovisko k závazkům, pro které se sám před Pánem dobrovolně rozhodl. Následuje několik příkladů.

Účast na Eucharistii

4. 15. Jak potvrzuje II. vatikánský koncil, „eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (Lumen Gentium, §11). Ve Statutech též stojí: „Členové komunity se podle svých možností zavazují ke každodenní účasti na slavení Eucharistie a kněží ke každodenní celebraci mše svaté.“ (Statuta, čl. 15) Kristovo tělo je skutečný pokrm (viz Jn 6, 55), který členové komunity Emmanuel potřebují každý den, aby se jejich srdce stále více podobalo Srdci jejich Pána, aby mohli milovat jako On a svědčit o životě s Ním. Doprovázení má tedy prohloubit pochopení významu eucharistie pro křesťanský život doprovázeného a pomoci mu stále aktivněji a plodněji se této svátosti účastnit.

Chvály

4. 16. V Statutech se rovněž píše: „Členové komunity Emmanuel se zavazují podle svých možností ke každodenní modlitbě chval, slavené radostně a pokud možno společně. (Statuta, čl. 15) Ani zde netvoří hlavní program doprovázení otázka, zda doprovázený uskutečňuje každé ráno modlitbu chval či nikoliv. Jedná se o hluboké pochopení milosti chval, kterou Bůh komunitě udělil, o její místo v životě členů, o způsob vrůstání do blízkého vztahu s Bohem, o roli chval při každodenním obrácení, o její význam při evangelizaci. …

Desátek

4. 17. „Každý se podle svých možností a s ohledem na rodinné náklady zavazuje k určitému příspěvku, který si sám stanoví se souhlasem komunity.“ (Statuta, čl. 21.) Desátek umožňuje komunitě uskutečňovat evangelizační poslání ve světě. Otázka na doprovázení se v tomto bodě nestaví jako „má doprovázený zaplacený desátek, kolik vlastně platí?“, ale spíše chce doprovázeného přiblížit k tomu, aby pochopil duchovní rozměr tohoto kroku. Co je správný desátek? Je štědrost doprovázeného vyjasněná a rozlišená? Je přehnaná nebo naopak nedostačující? Na tyto otázky není doprovázený povinen odpovědět přímo svému doprovázejícímu, ale je dobré, aby si je sám položil a mohl tak zaujmout pravdivé a svobodné stanovisko vzhledem ke svému závazku.

Služby

4. 18. Členové komunity odpovídají na Boží povolání ke „společnému životu a společné službě“. (viz 1. 1.) Je tedy normální, že se otázky týkající se služeb probírají na doprovázení. Jak odpovědět na Boží povolání k sebedarování? jak si uspořádat život, který má slučovat různé úkoly vyplývající ze stavovských povinností a zároveň povolání ke službě? V čem spočívá v dané situaci dobře míněný, ale reálný závazek? atd. Doprovázející si zde dává pozor, aby zůstal ve své roli eventuálního poradce (viz 4. 2.). Má dopomáhat doprovázenému, aby sám rozlišil, jak odpoví nejlépe na Boží povolání, když se rozhoduje o výběru služby, o přijetí úkolu mimo komunitu …

Hranice doprovázení a naděje, která z něj plyne

4. 19. Body 4. 8. – 4. 18. charakterizují pole doprovázení a vymezují jeho hranice. Uvnitř tohoto ohraničení lze prožít velmi hluboká a bohatá sdílení. Na druhé straně si hranice témat na doprovázení stanovuje sám doprovázený, když se rozhoduje, zda se otevře úplně a ve všech otázkách souvisejících s komunitním životem. Bez jisté otevřenosti a důvěry v milost danou doprovázejícím nemůže doprovázení přinášet všechno své ovoce.

4. 20. Doprovázený může přinést na doprovázení i témata osobnější, než o nichž jsme zde hovořili. Doprovázející musí dbát na to, aby se vždy udržel ve své roli a v případě potřeby odkázal doprovázeného na kompetentní osoby, zvláště zodpovědné za fraternitu (viz 4. 27.). Podobně zase doprovázený má dbát na to, aby na otázky týkající se výhradně komunitního života nehledal rady mimo komunitu. Množství rad může zahalit pravou skutečnost. Každá rada by měla být pomocí na cestě v té které etapě. V každém případě je třeba dopomáhat člověku růst v opravdové svobodě a ve stabilitě jeho života.

4. 21. Doprovázení je také místem úžasné naděje, protože Duch svatý je při něm neustále činný. Doprovázející i doprovázený mu společně naslouchají. Doprovázení je místem milosti, když si uvědomujeme, co se daří, v čem rosteme, co objevujeme. Členové komunity se zde také sdílí o svých těžkostech s prožíváním komunitních závazků v tom či onom bodě s cílem udělat konkrétní kroky dopředu. Zároveň je i místem, kde lze objevit Boží milosrdenství : děláme zkušenost, že patřit do komunity neznamená podřídit svůj život souboru pravidel, ale že mi Bůh každý den nabízí svou milost a já mohu spolupracovat na růstu opravdové svobody dětí Božích.

3. Několik otázek vztahujících se k doprovázení

Kdo vybírá doprovázející?

4. 22. Zodpovědný za provincii vypracovává seznam doprovázejících a společně s radou fraternity dbá na to, aby probíhala jejich úvodní i průběžná formace. Seznam má být pravidelně aktualizován doplňováním nových doprovázejících a vynecháváním starých. Všude, kde je to možné, zodpovědný za provincii určí tým, lišící se od provinciální rady (viz 11. 23), který má na starosti otázky doprovázení, aby se tak oddělily struktury pro vedení komunity a rada (viz 4. 23.). Doprovázený může vyslovit svůj požadavek na doprovázejícího. Pokud komunita nemůže jeho žádosti vyhovět, nabídne mu někoho jiného, ale on má právo jej přijmout nebo nepřijmout. Pro bratry a sestry směřující k zasvěcenému životu v celibátu, pro seminaristy a kněze se zodpovědný za doprovázení ptá na názor o vhodnosti doprovázejícího člověka, který má na starosti zasvěcený život (podle potřeby buď muže nebo ženy) nebo zodpovědného za širší doprovázení kněží.

Doprovázený může kdykoliv požádat o změnu doprovázejícího. Aby se podpořila jeho svoboda, doporučuje se doprovázejícím jedenkrát za rok doprovázeným eventuální změnu nabídnout, například na konci školního roku.

4. 23. Podle Statut je doprovázející „odlišný od zodpovědného za maisonnée nebo za sekci.“ (Statuta, čl. 20) Obecněji je žádoucí oddělit struktury vedení od struktur rady, aby byl dán větší prostor svobodě členů (viz také 4. 2.). Proto je dobré, když doprovázející není ani zodpovědný za provincii. V některých případech, pokud to vyžadují místní podmínky (např. malý počet členů v nově vzniklých provinciích), je možno udělat na určitou dobu výjimku v tomto pravidle.

4. 24. Protože se role doprovázejícího definuje ze vztahu k milostem komunity a ke komunitním závazkům, je vždy doprovázející vybírán mezi členy komunity. Jeho volba je podmíněna dodržením článku 20 Statut komunity Emmanuel: „Každý musí být doprovázen osobou stejného pohlaví.“ Protože je doprovázení velmi konkrétní, bývá plodnější sdílet se s osobou stejného pohlaví. Navíc vzhledem k blízkosti bratrských a sesterských vztahů v komunitě je důvodem pro toto opatrnost a zdravý rozum.

Jakou roli má hrát doprovázející?

4. 25. Jeho rolí je naslouchat a poradit. Ve vztahu doprovázeného a doprovázejícího tedy nejde o závazek poslušnosti. V žádném případě doprovázející nerozhoduje za doprovázeného, ani v oblasti komunitního života, ani v otázkách života ve světě. Naopak, doprovázející má pomáhat doprovázenému konat dospělá, svobodná a uvážená rozhodnutí v modlitbě.

4. 26. Doprovázející podporuje rovněž svého doprovázeného modlitbou, pokud možno každodenní.

4. 27. Je zřejmé, že doprovázející není kompetentní pro všechny oblasti otázek (problémy v zaměstnání, volba nové orientace v profesním životě, těžkosti v manželském životě, hledání povolání, krize v duchovním životě, atd.) Když přinese doprovázený na doprovázení otázky přesahující rámec kompetence doprovázejícího, musí to přiznat a poradit doprovázenému, aby vyhledal někoho zkušeného v dané oblasti. Pokud někoho takového zná, může ho doprovázenému doporučit. On však má právo hledat pomoc u osob podle svého výběru.

4. 28. Z důvodů omezené kompetence každého člena není doprovázení ani místem pro uzdravení. V případě potřeby odkazuje doprovázející svého doprovázeného bratra na kompetentní osobu nebo na setkání, která komunita pořádá s cílem vnitřního uzdravení a vedení osob.

Vlastnosti, které má doprovázející mít

4. 29. Doprovázející jsou pozváni k tomu, aby ke své službě přistupovali pokorně, modlili se za ni, byli nastavení na vedení Ducha svatého, zůstávali věrní přímluvné modlitbě za své doprovázené. Vybírají se podle následujících kritérií:

– milují komunitu a co nejlépe chápou její skutečné charizma

– mají opravdovou lásku k lidem a ze srdce jim přejí to nejlepší, tedy svatost, ale zároveň respektují cestu a svobodu každého člověka

– jsou disponibilní pro darování času doprovázeným

– mají zdravý rozum

– umí naslouchat

– jsou diskrétní, pouze úplná důvěra může doprovázenému otevřít možnost jít na hlubinu, pokud po ní touží

– jsou svobodní ve vztahu k tomu, co sami prožili, a ve vztahu k doprovázenému

– zříkají se kritiky

Postoje, které má doprovázející rozvíjet

4. 30. Všechny tyto postoje mají za společný základ touhu po tom, aby doprovázený rostl ve svatosti a v bratrské lásce. To znamená :

– povzbuzují prohlubování komunitních milostí v konkrétních životních situacích, snaží se těm konkrétním situacím porozumět

– respektují člověka jako celek, s jeho cestou i tajemstvím

– mají důvěru v milost Boží, jsou před ní v úžasu z toho vyplývá trpělivost a pozitivní pohled ; učí se čekat na Boží čas

Mít soucítění s doprovázeným a naději pro něho vyžaduje od doprovázejícího skutečné smíření se sebou samým : « Budeš milovat svého bližního jako sebe. » (Lk 10, 27)

• nejsou direktivní a vyhýbají se soudům

Jak často probíhá doprovázení? Kde a jak se odehrává?

4. 31. Je dobré, aby se každý setkával se svým doprovázejícím zhruba jedenkrát za měsíc, ve zkušební době, pokud možno, jedenkrát za tři týdny¹⁷. Zkušenost ukazuje, že delší intervaly mezi jednotlivými setkáními zmenšují užitek této služby. Doprovázený se na schůzku připraví a jde buď za svým doprovázejícím, nebo na místo jím určené. Je-li doprovázení pravidelné, nemusí trvat déle než hodinu. Pro usnadnění pravidelnosti v setkávání je vhodné si vždy stanovit datum příští schůzky.

Doprovázení v začínajících komunitách

4. 32. Není vždy snadné uvést do praxe doprovázení v komunitách, které začínají, z důvodu velkých vzdáleností, problémů s komunikací nebo nedostatku zkušeností lidí začínajících žít své povolání do komunity. Podle situace lze navrhnout i doprovázení v dopisech nebo po telefonu přestože je zřejmé, že nic nemůže nahradit osobní kontakt při doprovázení. I přes veškerou vzdálenost je žádoucí, aby doprovázený i doprovázející respektoval pravidelnost setkávání jedenkrát za měsíc. Jinak je možné výjimečně (viz 4. 23.), pod tlakem okolností, navrhnout zodpovědnému za provincii, aby doprovázel některého člena z místní komunity, ovšem na omezenou dobu.

Zvláštní případy lidí izolovaných nebo lidí na velmi vzdálených misiích

4. 33. Nelze podceňovat náročnost doprovázení, jak je zmíněno výše, zvláště u lidí izolovaných nebo lidí na misiích v dalekých zemích s podmínkami ovlivněnými velkou vzdáleností, způsobem komunikace a často také nepochopením situací specifických pro to které místo. Přesto musí na obou stranách existovat snaha o udržení nezbytného pravidelného kontaktu.

Otázky spojené s doprovázením manželských párů a snoubenců

4. 34. Manželské páry

Manželský pár je obvykle doprovázen jiným manželským párem. Manžel doprovází muže a manželka zase ženu. Doprovázení je především osobní záležitost a probíraná témata se shodují s tématy pro všechny členy komunity obsáhleji zpracovanými v bodech 4. 7. až 4. 18. Důvěrnost sdělení z osobního doprovázení musí být zachována i mezi doprovázejícími manžely.

4. 35. Existují specifické otázky související s životem v manželství, které se mohou stát předmětem doprovázení. Je třeba podpořit manžele, aby prohlubovali svoje společné povolání k sebedarování ve službě Pánu a církvi v komunitě nebo ve fraternitě. Toto povolání se vyznačuje hlavně třemi úrovněmi vztahů:

– mezi komunitním životem a životem manželského páru

– mezi komunitním životem a životem rodiny

– mezi komunitním životem a zařazením se do zaměstnání a do společnosti

Dynamika těchto vztahů se vyvíjí v průběhu času. Otázky, které si klade mladý manželský pár v souvislosti s komunitními závazky, jsou odlišné od otázek, které si klade pár ve zralém věku. Rozdělení času mezi komunitu a rodinu závisí např. na věku dětí, apod. Ve všech výše zmíněných rovinách může být velkou pomocí pro doprovázené manžele starší a zkušený pár. Může se jednat např. o problémy spojené s modlitebním životem páru nebo celé rodiny (např. jak každý den praktikovat ranní chvály), s pracovním zatížením, s přátelstvím, s kulturními aktivitami, s apoštolskými závazky a jejich dopadem na život v rodinném kruhu atd. Na druhé straně není vhodné do doprovázení zařazovat problémy spadající spíše do kompetence manželské poradny. Doprovázející pár nemá plnit tuto funkci, pro kterou není ani formován. Přesahují-li otázky doprovázených kompetence doprovázejícího páru, je třeba doprovázené manžele odkázat na odborníky pro danou tématiku (viz 4. 27.).

4. 36. Výše zmíněné body související s životem v manželství se mohou probírat při doprovázení ve čtyřech. Témata si volí doprovázený pár. Je třeba dbát na to, aby doprovázení v páru nezastínilo základní osobní rozměr doprovázení.

4. 37. Snoubenci

Snoubenci, ani pokud jsou oba členy komunity, nemusí být nutně doprovázeni manželským párem. Příprava na manželství není součástí doprovázení, protože spadá do kompetence lidí uznaných pro tuto službu církví. Z komunitních zkušeností vyplývá, že se doprovázející mají ujistit, zda je snoubenecký pár v kontaktu s manželským párem pro přípravu snoubenců určeným. Doprovázející mají snoubence citlivě povzbuzovat k věrnosti komunitním závazkům a pomáhat jim upravit si čas podle potřeby období, které právě prožívají. Budou zvláště pozorní k otázkám životního rytmu.

Otázky k doprovázení členů fraternity Ježíšovy

4. 38. Je žádoucí, aby členy fraternity Ježíšovy doprovázeli rovněž její členové. Doprovázení je tak rozšířeno o otázky týkající se přípravy na zasvěcení ve fraternitě (pro postulanty a novice) nebo otázky umožňující podpoření zasvěcených pro disponibilitu k misiím. Doprovázení může opravdu pomoci k uvedení této disponibility do praxe a její dobré pochopení.

Otázky k doprovázení jáhnů a kněží

4. 39. Doprovázení prožívají jáhni a kněží stejně jako ostatní členové komunity. Kněží mohou samozřejmě také disponovat nebo disponují pomocí vyplývající z jejich svěcení a nabízené církví. Nicméně zvolil-li si kněz komunitu Emmanuel a fraternitu Ježíšovu jako svou cestu, nemůže se bez vážné újmy na něm samotném i na komunitě zříci osobního doprovázení, které je součástí této cesty.

4. 40. Jak ukazuje zkušenost církve, kněz většinou kromě komunitního doprovázení potřebuje také duchovního vůdce. Může ho získat ze svého svobodného rozhodnutí :

– buď tak, že se obrátí na jiného kněze a sám rozlišuje v tématech, která chce probírat, zda patří do doprovázení či do duchovního vedení

– nebo požádá svého komunitního doprovázejícího, pokud je to kněz, zda se stane i jeho duchovním vůdcem (eventuálně i zpovědníkem).

Zvláštní poslání doprovázejících pro kněze a jáhny

4. 41. Doprovázející musí pomáhat knězi žít jeho povolání ke kněžství podle charizmatu komunity Emmanuel a fraternity, které rozpoznal jako svou cestu ke svatosti. Tato služba zahrnuje hlavně dopomáhání k životu v bratrském, komunitním společenství (konkrétní prožívání blízkosti bratří a vzájemné pomoci mezi nimi), ale může rovněž obsahovat rozměr duchovní rady a pastoračního naslouchání.

Kritéria pro doprovázející kněží a jáhnů

4. 42. Kromě již zmíněných kritérií pro doprovázející obecně (viz 4. 29.), je třeba při výběru doprovázejících osob pro kněze dbát také na to, aby:

– měli určité vzdělání z oblasti pastorace a pastorační zkušenosti

– dobře chápali, co znamená kněžství (obecně, ale také kněžství jako služba v diecézi)

– měli vytříbený cit pro církev.

Tato kritéria mohou sloužit také jako základ pro formaci doprovázejících kněží a jáhnů.

Může kněze doprovázet laik?

4. 43. Ano, pod podmínkou, že má potřebné předpoklady, je členem fraternity Ježíšovy a prošel příslušnou formací.

Doprovázení seminaristů

4. 44. Doprovázení seminaristů je analogické s doprovázením kněží. Doprovázející může být laik. Připomeňme, že doprovázení není místem k rozlišování povolání ke kněžství. Je však důležité pomoci seminaristovi rozlišit, zda má povolání do komunity.

Otázky k doprovázení svobodných bratří a sester zasvěcených pro Boží království

4. 45. Doprovázení svobodných bratří a sester zasvěcených pro Boží království probíhá jako každé jiné komunitní doprovázení (viz 4. 7. až 4. 18.). Doprovázející má ale svému doprovázenému pomáhat a podporovat jeho krok, který znamená „úplně se zasvětit v celibátu pro Boží království, a tak uskutečňovat plnější osobní vydanost a disponibilitu pro adoraci, soucítění a evangelizaci“ (Statuta, čl. 29) v komunitě a ve fraternitě. Pro co nejlepší pomoc doprovázenému je třeba, aby doprovázející znal principy života zasvěcených (viz 8. 21. až 8. 25.) Pokud si ale klade otázku ohledně svého životního stavu, je třeba ho odkázat na osoby zodpovědné za zasvěcený život.

Připomeňme, že zodpovědnost za rozlišování povolání k celibátu nestojí na doprovázení. Probíhá na místech k tomu určených. Začíná Cyklem svaté Terezie pro ženy nebo Cyklem Pierra Goursata pro muže. (viz 2. 39. a 2. 56.))

Kdo může doprovázet bratry a sestry zasvěcené v celibátu?

4. 46. Svobodní zasvěcení bratři a sestry jsou doprovázeni členy fraternity Ježíšovy (viz 4. 38.), kteří mohou, ale nemusí být zasvěcení a jejichž zkušenosti a kompetence byly pro tuto službu prověřeny (viz 4. 47.). V období formace je však vhodnější, aby doprovázejícím byla osoba zasvěcená v celibátu, pokud je to možné.

Zvláštní otázky pro doprovázení lidí žijících v akceptovaném celibátu

4. 47. Lidé žijící v celibátu, který si sami nezvolili, jsou vystaveni problému samoty. I přes jejich začlenění do komunitní rodiny mohou někdy trpět nedostatkem sociálních a citových vztahů. Ten, kdo je doprovází, má za úkol je povzbuzovat:

– k věrnosti adoraci, při níž se díky blízkosti srdce člověka s Ježíšovým srdcem vytrácí pocit osamocení

– k prožívání milosti Boží, která provází přítomný okamžik, k vnímání tohoto okamžiku bohatého na milost a velmi plodného, je-li prožíván v jednotě s Pánem

– k uznání mnoha každodenních zásahů Božích, která jsou znamením jeho lásky a pozornosti, a ke konání kroků víry a důvěry v Boží Prozřetelnost

– ve světle Ducha svatého k pozitivnímu pohledu na sebe sama, na svou minulost i budoucnost

– k častému svěřování jejich představivosti Panně Marii, aby se zbytečně nedávala do pohybu fantazie

– k aktivní službě, aby nalezli radost ze sebedarování

– a obecně k otevřenosti vůči druhým.

V doprovázení lze akceptovat i některé konkrétní body z každodenního života, aby mohli dotyční bojovat proti uzavřenosti do své samoty. Jedná se o život mimo komunitu, trávení volného času a dovolené, zdraví, atd. Je třeba je povzbuzovat k disponibilitě pro misie, ale zároveň dbát na to, aby si uchovali i svůj osobní a společenský život. Tyto dvě roviny mají být vyvážené, aby se komunita nestala jediným zdrojem jejich vztahů vedle rodiny a zaměstnání.

Zvláštní body týkající se doprovázení mladých

4. 48. Zvláštní potřebou mladých lidí je naučit se přijímat milost plynoucí z jejich křtu ve všech oblastech jejich osobnosti a jejich života. Doprovázející jim má věnovat pozornost a pomáhat jim hlavně:

– objevit opravdovou svobodu a žít ji, zvláště když se učí samostatně se rozhodovat

– vytrvat v jejich závazcích

– hledat dynamický vztah mezi jejich závazky ve škole či v zaměstnání a mezi časem zábavy a spolu s tím se aktivně zapojit do komunitního života.

Samozřejmě, že se v doprovázení mladých objeví i otázky o volbě jejich profesní orientace a/nebo o jejich životním povolání. To vyžaduje velkou disponibilitu ze strany doprovázejících, aby byli schopni odpovídat na jejich požadavky (např. častější setkávání, vyžadují-li to okolnosti). V některých případech je dobré, aby doprovázející nečekal vždycky jen na aktivitu ze strany doprovázeného.

4. 49. Pro mnohé mladé lidi je zdrojem starostí otázka volby oboru ke studiu nebo hledání odpovídajícího zaměstnání. Často se o svých starostech sdílí i při doprovázení. V takovém případě mají doprovázející za úkol pomoci jim dospět k osobnímu a svobodnému rozhodnutí. Mohou je také povzbudit pro setkání s lidmi zapojenými do profesionálního života, kteří jsou schopni dobře poradit.

4. 50. Připomeňme, že doprovázení není místem rozlišování životního povolání. Pokud se chce doprovázený o svém hledání sdílet, doprovázející jej má odkázat na lidi schopné pomoci mu v jeho hledání (kněz, manželský pár nebo zasvěcený bratr či sestra). Musí dbát na to, aby neupřednostňoval některý ze stavů a svědčil o tom, že každý z nich je cesta ke svatosti.

Kritéria pro výběr doprovázejících pro mladé lidi

4. 51. Hlavní je:

– znát mladé lidi a mít je rád

– být skutečně disponibilní a přizpůsobivý

– mít skutečný cit pro výchovu a budování zralé a zodpovědné svobody

– nasměrovat mladého člověka k růstu a přijmout důležitou úlohu času na jeho cestě

V. Komunitní život – maisonnée

5. 1. Podle Statut se členové komunity scházejí v malých společenstvích, tzv. „maisonnée, jejichž členové bydlí buď společně nebo ne, s ohledem na podmínky“ (Statuta, čl. 16). Cílem maisonnée je podporovat a oživovat závazky každého člena komunity. „V maisonnée se klade důraz na bratrské sdílení, posvěcování a apoštolský život.“ (Statuta, čl. 16) Maisonnée je prvním místem, kde se uskutečňuje komunitní život, spolu s doprovázením vytváří prostor k přijetí milostí potřebných k životu v duchu komunitní solidarity, posvěcování a evangelizace. Každý člen komunity je zde obklopen a podporován bratry, aby mohl věrně odpovídat na Boží povolání skrze komunitu.

5. 2. Organizace života v maisonnée náleží zodpovědným za komunitu v jednotlivých provinciích a sektorech. Složení maisonnée je většinou určeno na jeden rok. Každoroční obměny složení umožňují objevit nové bratry a sestry a rozšířit tak síť bratrských vazeb uvnitř komunity. Zodpovědní také rozlišují vhodnost ustanovení otevřených a apoštolských maisonnée (viz 5. 12. a 5. 13.). Předpokladem je disponibilita každého člena s vědomím, že bratry si nevolím, ale dostávám je jako dar. Toto ustanovení je vždy upravováno s ohledem na dobro bratří a sester.

5. 3. Zodpovědní za provincie nebo za sektory určují vedoucí maisonnée, které vybírají ze starších a zkušenějších členů komunity. Jim je určena zvláštní formace a pravidelně se schází spolu se zodpovědnými.

1. Nerezidenciální maisonnée

5. 4. Maisonée slouží k vzájemnému dopomáhání si k věrnosti komunitním závazkům: adoraci, soucítění a evangelizaci. Svým způsobem je každý člen maisonnée strážcem věrnosti svého bratra skrze modlitbu, svědectví a sdílení. Členové každého maisonnée mají zachovávat jistou diskrétnost vůči tomu, co bylo v rámci maisonnée při sdílení řečeno.

5. 5. Maisonnée je místem vzájemného budování.

Když se členové každého maisonnée v jednoduchosti sdílejí o tom, jak Pán působí v jejich životě i přes jejich chudobu a nedokonalosti, slouží si tak vzájemně k růstu a tak se vlastně buduje celá komunita. Každý člen při takovém sdílení vlastně ukazuje, jak se projevuje Boží moc na slabosti (viz 2 Kor 12, 9). Svědčí tak o působení Božího milosrdenství v každodenním životě a povzbuzuje ostatní k věrnosti Božímu povolání a k neustále novému sebedarování. Sdílení se v maisonnée uskutečňuje v atmosféře bratrské lásky a milosrdenství, přičemž každý přijímá druhého takového, jaký je, a respektuje jeho cestu. Svědectví vydávané v maisonnée souvisí se zakládající milostí komunity, vylitím Ducha svatého. Právě díky tomuto Duchu je každý člověk uschopněn přijmout Boží milost, aby mohl s pokorou vést konkrétní život ve svatosti. Protože takový život v sobě nechává působit Ducha svatého, stává se zrcadlem, které odráží Boží dílo a zjevuje, jakou láskou je každý milován (viz Ef 2, 4).

5. 6. Modlitba je středem života maisonnée.

Každé setkání začíná radostnými chválami, kde lze svobodně užívat charizmata. Poté následuje čas vzájemného sdílení, kde každý svědčí o Božím slově, které přijal při minulém maisonnée do svého každodenního života nebo jej zahrnul do své modlitby (viz 5. 7.). Při tomto sdílení je možné požádat bratry a sestry o přímluvnou modlitbu na konkrétní úmysl. Ostatní úmysly je vhodné si zapsat, aby se za ně mohli všichni členové maisonnée modlit do příští schůzky. O síle přímluvné modlitby v maisonnée existují mnohá svědectví.

5. 7. Ježíš řekl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“ (Lk 8, 21). Sdílet se o Božím slově v maisonnée tedy nespočívá jen v pouhé citaci slova, které se některého člena dotklo. Jedná se o sdílení o tom, jak každý z nich prožívá jednotu s Kristem ve svém každodenním životě, jak se snaží uvádět Boží slovo do praxe (viz Mt 7, 24-25) a jaké změny toto slovo v jeho životě způsobilo, vždyť Boží slovo vykoná, co Bůh chce (viz Iz 55, 10-11). Jde také o vzájemné sdílení o tom, jak se bratři a sestry snaží plnit vůli Otce, hlásat Jeho lásku a předávat je lidem naší doby. Toto sdílení je ovocem modlitby a každodenního rozjímání nad Božím slovem spolu s nasloucháním Duchu svatému, který dává světlo a každého inspiruje, jak stále lépe odpovídat na jeho osobní pozvání ke svatosti. Aby bylo sdílení co nejhlubší, je třeba, aby se všichni členové na sdílení připravili předem, například za pomoci svého duchovního zápisníku¹⁸.

5. 8. Sdílení v maisonnée je úzce spojeno s modlitebním životem jeho členů a vyžaduje naslouchání druhému s diskrétností a úctou. Maisonnée není vhodným místem k udělování duchovních nebo jiných rad . Proto tam každý může říci všechno s důvěrou a jistotou, že nebude ani souzen, ani kritizován. (viz 3. 2.) Jestliže nějaká životní událost může být interpretována jako Boží „slovo“, lze se o ní také v maisonnée sdílet ve stejném duchu, který byl popsán výše (viz 5. 7.):

– co chtěl Pán skrze tuto událost říci?

– jak to uvést do praxe?

– co je třeba změnit, aby bylo možné toho dosáhnout?

Sdílení v maisonnée dopomáhá k růstu tomu, kdo se sdílí i těm, kteří naslouchají. Skutečnost, že je člověk svědkem Božího působení v některé oblasti života bratří a sester, vytváří impulz, který jej vede k ještě většímu otevření se Boží milosti. Z těchto důvodů je třeba se pečlivě vyhýbat povrchním diskusím a vtipům.

5. 9. Kromě sdílení o Božím slově je maisonnée také místem, kde se bratři a sestry vzájemně povzbuzují k praktikování soucítění a evangelizace. Po sdílení může každý svědčit o tom, jaké konkrétní skutky soucítění nebo kroky pro evangelizaci mohl vykonat od posledního maisonnée a jaké jsou jeho plány v této oblasti na následující týden. Skrze tato svědectví roste motivace k věrnosti komunitním milostem.

5. 10. Maisonnée mohou také organizovat evangelizační aktivity. Nejde o to nahrazovat obvyklá setkání těmito aktivitami, ale jedná se o to, aby se členové maisonnée někdy společně podíleli na službě misiím. Může to být například zorganizování otevřeného maisonnée, kam budou pozváni i přátelé každého člena, aby mohli nastoupit na svou duchovní cestu nebo aby se seznámili s některými aktivitami komunity (například možnostmi setkání v Paray-le-Monial). V jiném případě půjde o příspěvek maisonnée do služby při některé apoštolské akci organizované komunitou. V každém případě je na místě zapojit fantazii, aby maisonnée mohla zazářit skrze apoštolskou činnost vždy, když to bude možné.

5. 11. Nerezidenciální maisonnée je rovněž místem vzájemné bratrské pomoci, kde se každý může naučit žít konkrétně bratrskou lásku. Je-li některý bratr v nouzi, kdo to může poznat lépe než bratři a sestry z maisonnée? Podpora v období zkoušky je jednoduchým, ale opravdovým naplněním milosti soucítění uvnitř komunity.

Otevřená maisonnée a maisonnée s projektem konkrétního apoštolátu

5. 12. Někdy mohou osoby, které se blíže zajímají o komunitu, ale ještě do ní nevstoupili, na určitý čas navštěvovat některé maisonnée. V takovém případě hovoříme o « otevřeném maisonnée ». Pro některé je to výborný způsob, jak objevit komunitní milosti ještě než do komunity vstoupí. Vedoucí maisonnée má ve spolupráci se zodpovědným za provincii nebo sektor dobře rozlišit, komu a s jakou perspektivou maisonnée otevřít.

5. 13. Některá maisonnée jsou ustanovena, aby se podílela na určitém projektu konkrétního apoštolátu. Skládá se z členů komunity Emmanuel, kteří přijali na určitý čas účast na konkrétním misijním úkolu. Tak ho mohou snáze společně nést v modlitbě i lásce a zároveň zažívají autentickou komunitní zkušenost. V takovém maisonnée je třeba dbát na to, aby organizační záležitosti spojené s úkolem nezastínili nezbytné bratrské sdílení. Lze buď rozdělit večerní setkání na dvě části (1. modlitba a sdílení a 2. práce na projektu) nebo střídat po týdnu schůzky « klasického » maisonnée a pracovní setkání. V některých případech mohou tato maisonnée být otevřená.

Praktické otázky týkající se nerezidenciálních maisonnée

5. 14. Aby maisonnée přinášelo co nejvíce ovoce, musí být dodržen rytmus pravidelných setkání. Zkušenost ukazuje, že v každém případě je nejlepší, pokud je to možné, rytmus setkání jedenkrát týdně. Z důvodu velké vzdálenosti bydliště členů maisonnée může být frekvence setkání upravena, ale neměla by být nižší než dvakrát do měsíce. Setkání se konají v bytech jednotlivých členů maisonnée, obvykle střídavě u každého z nich.

5. 15. Podle možností je třeba v nerezidenciálních maisonnée dbát na zastoupení všech životních stavů. Je to tak jedinečná příležitost pro každého objevit specifika jednotlivých povolání do životních stavů a žít se zdravou soutěživostí cestu ke svatosti.

5. 16. Maisonnée jako místa společného komunitního života si mají vyhradit čas také na společný odpočinek.

Role vedoucích nerezidenciálních maisonnée

5. 17. Vedoucí maisonnée je pověřen zajištěním dobrého průběhu setkání, dbát tedy na modlitbu chval (buď ji vést nebo tím někoho pověřit), udávat směr sdílení takovým způsobem, aby každý mohl mluvit, ale zároveň aby byl zachován cíl sdílení v maisonnée. Je rovněž zodpovědný za plánování dat setkání a má dbát na věrnost a přesnost každého člena.

5. 18. Zodpovědnost za maisonnée je ve skutečnosti pastoračním úkolem. Vedoucí maisonnée povzbuzuje, podporuje ostatní členy či je bratrsky napomíná, je-li to nezbytné. Je citlivý k ostatním bratřím a nabízí jim přímluvnou modlitbu. Má zastavit každou kritiku, která vede k destrukci komunitního života. Ve své osobní modlitbě předkládá zvláště své bratry a sestry z maisonnée. Žádá-li některý z členů maisonnée o vstup do noviciátu či do angažovanosti, zodpovědní se mohou zeptat na jeho názor.

2. Rezidenciální maisonnée

5. 19. Rezidenciální maisonnée jsou otevřena pro mladé svobodné dívky či chlapce, kteří se rozhodli:

– přiblížit se k Pánu

– skončit s dosavadním způsobem života

– žít v komunitě Emmanuel a zakoušet její milosti.

Život v rezidenciálním maisonnée tedy předpokládá přijetí určitého závazku z jejich strany a neměl by se v žádném případě omezit jen na pohodlné bydlení. Připomeňme (viz Statuta, čl. 18), že „v žádném případě se nemůže vytvořit rezidenciální maisonnée společné pro svobodné mladé lidi odlišného pohlaví.“ Formace členů rezidenciálních maisonnée a rozlišování vhodných kandidátů jsou svěřeny zodpovědným za provincii ve spolupráci se zodpovědnými za mladé. Jim také připadá úkol vybrat vedoucího rezidenciálního maisonnée (viz 5. 3.).

5. 20. Rezidenciální maisonnée jsou místem se zvláštní milostí pro formování po stránce lidské a pro zakořenění v komunitním životě. Umožňují aktivně podpořit mladé křesťany, kteří hledají konkrétní prostředky, jak růst v křesťanském životě. Mladí žijí pod jendou střechou a vedou společný život ve sdílení (materiálním i duchovním), v modlitbě, ve vzájemné lásce a vzájemném budování osobností na základě jejich společného povolání k životu v milostech komunity, což má jedinečný formační účinek. Mají tak možnost poskládat svůj život kolem podstatného středu, totiž Ježíše Krista, Emmanuele.

5. 21. Společný život zvýrazňuje kladné vlastnosti, ale také slabosti jednotlivých členů maisonnée, kteří tak najednou objevují, že jsou jiní, než si možná představovali. Dobré poznání sebe sama spojené s každodenním uváděním bratrské lásky ve skutek a s trpělivostí umožňuje postupné budování osobnosti se zaměřením na zodpovědné osamostatnění. Napomáhá rovněž osvojování komunitního života nabýváním schopnosti žít s bratry a sestrami odlišných charakterů i různé citlivosti, přijímat je a respektovat takové, jací jsou s jejich obdarováním i chybami. Je také školou soucítění a milosrdenství se sebou samým i s druhými. Skrze lásku a soucítění bratří každý objevuje, jak milosrdnou láskou jej miluje Bůh.

5. 22. Aby rezidenciální maisonnée dobře fungovalo, potřebuje řád obsahující jednak základní normy společné pro všechna maisonnée a jednak zvláštní ustanovení stanovená členy maisonnée na začátku roku v závislosti na situaci jednotlivých členů a na záměrech, která s maisonnée mají zodpovědní. Rytmus života zamýšlený pro maisonnée jako celek se organizuje podle komunitních závazků, které jednotliví členové přijali jako závazné pro všechny (každodenní ranní chvály, jedenkrát týdně sdílení o Božím slově (viz 5. 7.), apoštolát), a také podle služeb souvisejících se společným životem (organizace jídla, úklid v domě atd.). Každý týden se koná hodnocení praktických záležitostí, aby byla v případě potřeby přijata nová rozhodnutí o změnách. Hodnocení se v maisonnée koná v jinou dobu než sdílení o Božím slově.

5. 23. Hlavním cílem rezidenciálního maisonnée mladých je budování osobnosti jeho členů. Nicméně součástí je i evangelizace jako prostředek budování osobnosti a účasti na komunitních milostech. Pomáhá ověřit schopnost každého člena darovat se druhým skrze kontakty s okolním světem a skrze apoštolát, případně dopomáhá některým bratřím k ochotě darovat se. Ve světě, kde roste a převládá individualismus jsou rezidenciální maisonnées středisky, odkud vyzařuje láska. Svědčí o ní totiž každodenně prožívané vztahy vzájemné lásky mezi bratřími: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13, 35)

Výběr a úloha vedoucího rezidenciálního maisonnée

5. 24. Rozhodne-li se komunita pro existenci rezidenciálního maisonnée mladých, bere na sebe velkou zodpovědnost. Má totiž umožnit mladým, aby rostli ve vzájemné lásce, a pomoci jim, aby se přiblížili k Bohu skrze komunitní milosti. Proto i role vedoucího maisonnée je velmi důležitá. Vedoucí je pověřen komunitou naplňovat výše zmíněný zodpovědný úkol. Je vybírán (viz čl. 5.3) ze starších a zkušenějších členů komunity a má mít tyto vlastnosti:

– zdravý rozum

– lásku ke komunitě

– schopnost doprovázet a vychovávat lidi

– horlivost pro Pána.

Vedoucí maisonnée má dokazovat skutečnou starost o členy maisonnée a lásku k nim.

5. 25. Vedoucí maisonnée je pověřen koordinací chodu maisonnée. Je zodpovědný za praktickou organizaci života v domě (rozdělení služeb apod.) a řeší materiální záležitosti. Dohlíží na to, aby členové maisonnée věrně plnili komunitní závazky (chvály, apoštolát) a na kvalitu vztahů bratrské lásky. Bere na sebe úkol všechny bratry z maisonnée do něho skutečně začlenit, hovořit s těmi, kteří mají určité problémy, každého povzbuzovat a starat se, aby nikdo nestál stranou. Modlí se zvláště za členy svého maisonnée.

3. Fraternity zasvěcených sester

5. 26. Fraternity vyjadřují možnost společného života, o němž se hovoří v Principech života (viz 8. 21.) Jsou místem :

– zviditelnění zasvěceného života v komunitě a explicitního hlásání Božího království

– formace pro nejmladší členky

– vzájemného vyučování zasvěcenému života v jeho různých aspektech :

° čas na modlitbu (chvály, přímluvná modlitba, nepřetržitá modlitba …) a na adoraci

° komunitní život a věrnost závazkům

° praxe v lásce, diskrétnosti, úctě k druhým, dělení času, nezištnosti, službě, sebedarování v každodenním životě

° sdílení o Božím slově

° vzájemná pomoc v každé situaci, solidarita

° samostatnost a bratrské podřizování

5. 27. Zodpovědní za provincii musejí dbát na nezbytnou jednoduchost životních podmínek, ale zároveň také na umístění fraternit na místa k tomu vhodná, aby se tam mohlo povolání k zasvěcenému životu skutečně rozvíjet. Je tedy třeba pro každou sestru vlastní pokoj a navíc společná místnost pro setkávání a návštěvy.

5. 28. Jeden pokoj bude sloužit jako kaple. Bude tam uložena eucharistie se souhlasem místního duchovního. Tato přítomnost Ježíše, Boha s námi, je srdcem života každé fraternity.

5. 29. Složení fraternit každý rok hodnotí zodpovědní za provincii spolu s výborem pro zasvěcený život. Při té příležitosti členové fraternity vypracovávají program, který se pro ně stává vnitřními pravidly, aby byl usnadněn každodenní život.

5. 30. Každé fraternitě je určena zodpovědná, která dbá na dobro každé sestry a na jejich společné dobro. Tato zodpovědnost je pro ni služba. Je rovněž pověřena, aby pomáhala každé sestře, zvláště těm nejmladším, na jejich cestě. Musí při tom ale respektovat svobodu každé sestry a jedinečnost jejich vztahu k Bohu. Obrací se na ni setry, které zamýšlí krok do další etapy zasvěceného života.

5. 31. Zodpovědná dohlíží na organizaci života ve fraternitě :

– dbá, aby bylo sdílení o Božím slově každý týden

– zná program každé sestry (kdy má nerezidenciální maisonnée, modlitební skupinu, jiné služby, …)

– zajišťuje přijímání do fraternity a její otevřenost

Má za úkol také být v kontaktu s místními zodpovědnými.

5. 32. Vlastnosti, které by měla mít zodpovědná za fraternitu sester :

– zkušenost se zasvěceným životem v komunitě

– skutečnou disponibilitu pro každou sestru z fraternity

– závazek modlit se za každou sestru z fraternity

– touhu dobře začlenit život fraternity do komunitního života celé provincie.

Závěr

5. 33. Úhelným kamenem každého (i nerezidenciálního) maisonnée je Kristus. Proto je pro harmonický chod maisonnée tak důležitý osobní vztah každého bratra s Ježíšem, Emmanuelem. Zvláštní význam pro dobrý chod každého maisonnée tedy má modlitební život každého bratra, osobní (adorace) i komunitní (modlitba chval), a rovněž co největší možná věrnost ostatním komunitním závazkům.

VI. Formace členů komunity

6. 1. Formace, kterou komunita Emmanuel nabízí, spadá do několika různých oblastí a odpovídá na potřeby bratří a sester podle stupně jejich angažovanosti a podle služeb, ke kterým jsou povoláni. Můžeme tedy hovořit o:

– základní komunitní formaci

– formaci zodpovědných

– formace pro jednotlivé apoštoláty.

Zvláštní formace je určena také členům fraternity Ježíšovy. Připomeňme, že tato formace závisí na možnostech rady fraternity (viz Statuta, čl. 47) a že je na jednotlivých místech svěřena koordinátorům dané provincie (viz čl. 11. 28.).

1. Základní komunitní formace

6. 2. Komunitní formace má několik fází :

° komunitní život a jeho četné aspekty

° komunitní formace pro nové členy

° průběžná formace

° specializované formace

6. 3. Již samotný komunitní život je formace. Probíhá vlastní účastí na komunitních víkendech, v maisonnée, při doprovázení, komunitních službách a evangelizacích. Spočívá v budování bratrské lásky a vztahu ke Kristu.

Komunitní formace pro nové členy

6. 4. Komunitní formace pro nové členy zahrnuje formaci regardánů, postulantů a noviců a je přípravou na přijetí závazku angažovanosti v komunitě. Obsahuje soubor vyučování a praktických kroků. Ze zkušenosti je dobré zařadit ji na některé večery nebo víkendy. Zodpovědný za provincii přizpůsobí čas podle potřeb a možností své provincie, duch a podstata vyučování však musí být zachována.

Témata vyučování :

– Milosti komunity Emmanuel

– Vylití Ducha svatého

– Chvály

– Osobní modlitba a adorace

– Povolání do komunity Emmanuel

– Naslouchání Božímu slovu a duchovní boj

– Doprovázení

– Maisonnée a bratrská láska

– Základní vlastnosti člověka

– Soucítění a evangelizace

– Život v Duchu svatém, charizmata

– Emmanuel, komunita ve světě

– Milosti Paray-le-Monial

Po každém vyučování následuje sdílení a diskuze.

6. 5. O regardány se v rámci komunitního víkendu stará skupinka bratří a sester k tomu určených. Každému regardánovi je určen jeden člen této skupinky a je mu nablízku po celou dobu, než vstoupí do postulátu. Po vstupu do komunity je každému členu nablízku doprovázející. Formace v postulátu zahrnuje i praktickou část : účast na některých službách soucítění nebo evangelizace (návštěva nemocných, SOS modlitba, evangelizace na ulici, modlitební skupina atd.) Těm, kteří ještě neprožili vylití Ducha svatého, je dobré nabídnout formaci zaměřenou tímto směrem.

6. 6. Novicům je rovněž doporučeno aktivně se účastnit služeb sekce soucítění a evangelizace, aby poznali komunitu zevnitř. Manželské páry jsou zvány na zvláštní formaci určenou manželským párům a rodinám (Láska a Pravda). Novicové jsou povzbuzováni, aby prohlubovali svůj křesťanský život častou četbou Písma svatého, jinou duchovní četbou a základními texty učení církve.

Průběžná komunitní formace

6. 7. Komunitní víkendy (viz 3. 6.), společná duchovní cvičení i služby jsou příležitostí k průběžné formaci pro všechny členy komunity a zvláště pro angažované. Témata jsou vybírána podle aktuálních potřeb komunity a podle znamení doby. Angažovaní členové komunity jsou povzbuzováni, aby pokračovali v pokud možno každodenní četbě Písma, ale také ve formaci zaměřené na duchovní a teologické otázky a formaci umožňující lepší pochopení problémů člověka a kultury v rámci přípravy na evangelizaci. Mohou využít prací komunitních center pro formaci svých členů buď osobní účastí nebo prostřednictvím kazet či písemně zpracovaných dokumentů. Vhodným kandidátům lze navrhnout, aby ve své formaci pokračovali na katolických institutech nebo univerzitách s uznávaným studiem církevní a teologické problematiky.

Specializované formace

6. 8. Komunita nabízí specializoavné formace z různých oblastí :

– setkání pro ty, kdo si kladou otázku po svém povolání (víkendy « sebedarování », cyklus « Farář arský », víkendy pro regardány, cyklus « svaté Terezie », cyklus « Pierre Goursat »)

– formace ve farnostech svěřených komunitě Emmanuel

– modlitební skupiny a základní vyučování zaměřená na křesťanský život a přípravu na vylití Ducha svatého

– formace pro liturgii.

2. Formace pro konkrétní službu (apoštolát)

6. 9. Členové komunity Emmanuel se formují pro evangelizaci lepším pochopením učení církve, soudobých problémů, ale především přípravou a aktivní účastí v různýchkomunitních službách. Komunita rovněž nabízí :

– misijní školy, evangelizační školy pro mladé

– formace v jednotlivých službách (Láska a Pravda, Přítomnost a Svědectví, Fidesco, korzy Alfa…)

– studium teologie pro misie (ve spolupráci s Lateránskou univerzitou v Římě)

– a jiné.

3. Formace zodpovědných

6. 10. Formace zodpovědných (koordinátorů provincií, vedoucích sektorů, doprovázejících jednotlivých zemí¹⁹ atd.) je nezbytná pro život a služby komunity Emmanuel. O formaci zodpovědných se stará rada komunity. Je organizována podle potřeby ve formě víkendů nebo intenzivního týdenního pobytu v Paříži nebo na jiném vhodném místě. Tyto pobyty jsou ještě doplňovány díky osobnímu doprovázení zodpovědných osobami určenými pro jejich pomoc (zodpovědný za Francii a právě doprovázející jednotlivých zemí).

6. 11. Formace doprovázejících

První formace pro doprovázejícího je fakt, že je sám pravidelně doprovázen. To je nezbytné. Noví doprovázející se účastní speciálního kurzu. Všichni doprovázející jsou zváni k průběžné formaci a hodnocení vedené zkušenými doprovázejícími, « animátory ». Doporučuje se, aby se každý doprovázející pravidelně sdílel se svým animátorem o tom, jak prožívá tuto službu. Dále se na něho může obracet kdykoliv potřebuje. Ovšem aby mohl položit konkrétní otázku týkající se konkrétního doprovázení, musí si vyžádat souhlas doprovázeného. Formace animátorů a osobní kontakt s nimi spadá do kompetence rady fraternity.

6. 12. Vedoucí maisonnée, rezidenciálních i nerezidenciálních, včetně fraternit zasvěcených nebo kněží, se scházejí pravidelně s koordinátorem provincie, aby se mohli sdílet o otázkách souvisejících s jejich službou. Jeden zkušený člověk z provincie je vybrán, aby zajišťoval osobní kontakt s vedoucími maisonnée a odpovídal na jejich dotazy.

4. Formace ve fraternitě

6. 13. Formaci nově příchozích, postulantů a noviců ve fraternitě Ježíšově zajišťuje rada během setkání fraternity. Jsou připravena různá setkání a vyučování. Nově příchozí bratři a sestry dostávají kromě toho také osobní doprovázení.

5. Formace komunitních kněží²⁰

6. 14. Mladí členové komunity, kteří si kladou otázku o zasvěceném životě mají možnost zvláštního doprovázení a formace (viz 2. 28). Když je potvrzeno jejich povolání do komunity a když se rozhodnou pro kněžství, probíhá jejich formace v institucích, kde mají možnost dostát svým závazkům vyplývajícím z jejich angažovanosti v komunitě (viz Statuta, čl. 26). V každém případě je nutné, aby seminaristé mohli žít komunitní milosti i v době svého studia, protože právě tyto milosti budou charakterizovat jejich budoucí službu. Proto komunita dbá spolu s příslušnými biskupy na to, aby místa, kde jsou seminaristé formováni, umožňovala efektivní komunitní život (uvnitř společenství bratří seminaristů i mimo něj) a aby tam, kde to možné není, mohli seminaristé studovat v některém z domů vedených komunitou nebo na jiném místě, kde by jim bylo umožněno prožívat účinně komunitní závazky.

6. 15. Aby mohl seminarista ve svobodě odpovědět na své povolání ke kněžství v milostech Emmanuele, musí se ti, kdo jej formují, snažit mu dopomoci:

– žít jednoduchým způsobem života ve světě, ale nebýt ze světa (v duchu chudoby)

– mít svobodný a vyrovnaný vztah i úctu k ostatním lidem (v duchu čistoty)

– vydávat počet ze svého vlastního života těm, které mu Pán dává jako vůdce a pastýře (poslušnost vůči biskupovi a jednota s vedením komunity)

– strávit jeden rok jako speciální komunitní formaci (v domě sv. Josefa v Belgii nebo v jiné zemi)

– prohlubovat jeho poznávání komunity pravidelnou účastí na jejích aktivitách a věrností jejím závazkům (každodenní modlitba chval, komunitní víkendy, maisonnée, doprovázení, služby) a co nejlépe to vše sladit s povinnostmi jeho formace v semináři

– rozpoznat, jaké je místo kněze v komunitě Emmanuel a rozlišovat, zda je to skutečně jeho povolání. Seminarista musí dbát zvláště na to, aby při práci s lidmi jiných životních stavů zůstával vždy ve společenství se svým biskupem, který mu svěřuje službu s přihlédnutím na „vlastní charizma komunity a konkrétní možnosti komunitního života a jejího působení.“ (Statuta, čl. 28, 3°)

– pochopit jeho závazek v komunitě i jeho vazbu na diecézi jako vzájemné obohacování

– získat pastorační schopnosti v souladu s milostmi komunity během komunitních apoštolských služeb a letních setkání.

6. Formace osob zasvěcených v celibátu

6. 16. Bratři a sestry zasvěcení v celibátu se účastní formace, která je společná pro všechny členy komunity. Otázky specifické pro jejich stav spadají do formace rozložené do jednotlivých etap souvisejících s jejich postupnými závazky (viz odstavce o zasvěcených z 2. kapitoly).

VII. Kněží v komunitě

1. Kněží

7. 1. Již ve svých počátcích dostala komunita Emmanuel milost četných povolání ke kněžství²¹. Navíc o členství v komunitě projevují zájem i seminaristé, jáhni před svěcením i kněží. Znamená to, že bratrský život podle milostí komunity Emmanuel vyžaduje pro svou úplnost i přítomnost a službu kněží, kteří sdílí její charizmata. Povolaným kněžím zase komunitní život nabízí možnost plodného a originálního naplňování jejich služby zcela v souladu s obnovou, kterou žádá II. vatikánský koncil.

Život a služba

7. 2. Život a služba kněží, kteří jsou členy komunity Emmanuel²², jsou hlubokým propojením jejich identity a poslání s křesťanským životem v duchu komunitního charizmatu. Komunita Emmanuel a fraternita Ježíšova totiž pro ně nepředstavují pouze místo k načerpání, ale skutečné Boží povolání. Toto povolání poznamenává celou jejich kněžskou službu nejen v komunitě, ale různými způsoby i na jiných místech, kam je jejich služba volá. Kněží sdílejí s ostatními životními stavy komunitní charizmata i život fraternity Ježíšovy. Uznávají je a přijímají jako Boží dar pro církev. Svou angažovaností v komunitním životě a využíváním darů, které mají jako lidé a jako křesťané, přispívají k budování milostí specifických pro jejich kněžský stav.

7. 3. Díky svátosti kněžství také komunitní kněží patří do kněžského stavu a stávají se “spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání.”²³ Mají za úkol zpřítomňovat v církvi Krista jako pastýře lidu prostřednictvím svátostí, hlásáním Božího slova, posvěcováním Božího lidu a službou autority ve smyslu vedení lidu²⁴. Tím “zviditelňují univerzální církev všude tam, kde jsou” a umožňují společenství věřících (ať už jsou členy komunity nebo ne) být přijati Kristem a jeho církví²⁵ skrze viditelné svátostné spojení. Kněží byli odděleni pro Boží evangelium (viz Řím 1, 1), ale “žijí s ostatními lidmi jako bratři”²⁶. Bratrský rozměr jejich života, který vyplývá jednak ze křtu a jednak z nároků kněžského povolání, je zavazuje, aby se stali “pro všechny vším”²⁷. “Podstatný rozdíl” mezi “všeobecným kněžstvím” plynoucím ze křtu a “služebným kněžstvím” daným svátostí kněžství se může projevovat jako obohacení pro společenství i pro službu, jsou totiž “ve vzájemném vztahu” a “mají účast na jediném kněžství Kristově”²⁸. Kněží i ostatní pokřtění nacházejí sílu Ducha svatého o letnicích, jedni pro službu pastýřů a evangelizátorů, druzí pro to, aby se stali Kristovými svědky ve světě. Solidarita mezi jednotlivými stavy v komunitě potvrzuje tyto vzájemné bratrské vztahy. Formuje je ve všech oblastech duchovního života, při sdílení společné služby, ve vztazích se sekulární společností i v nezištných vzájemných vztazích. Služba kněží a jejich “oddělení pro Boží evangelium” podporuje a povzbuzuje pokřtěné v jejich vlastním povolání k všeobecnému kněžství a k evangelizaci. Stejně jako ostatní i komunitní kněží žijí radosti i starosti plynoucí z požadavku “být ve světě, ale ne ze světa”, vstupují tím do ještě pevnějšího spojení s laiky, kteří řeší totéž napětí ve svém povolání, každý podle svého stavu. Laici zase naopak podporují kněze svými bratrskými postoji a horlivostí.

7. 4. Rozdílnost v povolání v bratrském společenství má pro členy komunity zvláštní význam. Kněží jsou v komunitě svátostnými svědky Krista-Pastýře, určitým způsobem “zpřítomňují” biskupa a ve spojení s ním i “celou církev”²⁹. Umožňují komunitě, aby byla uznána za místní církev ve své existenci i ve své službě. Díky nim komunita získává Kristovy dary pro společenství církve a je odvrácen jakýkoliv požadavek na soběstačnost. Protože se bratrství prožívané v komunitě opírá nejen o společenství pokřtěných týmž křtem, ale také o společné charizma, prolínání darů a služeb mezi jednotlivými stavy pak získává zvláštní podobu ve třech rozměrech: ve službě Božím slovem, svátostmi a vedením Božího lidu.

7. 5. Celá komunita Emmanuel stojí na základech svátostí křtu a biřmování a je také svědectvím o Božím slově. Milost vylití Ducha svatého dává chuť žít podle Slova a hlásat jej. Další charizmata jsou přidána pro hlubší přijetí Božího slova a Jeho hlásání a dále k vyučování. Komunitní kněží tyto křestní a charizmatické milosti sdílejí s bratry a sestrami, ale zároveň je svátost kněžství ustavuje zvláštním způsobem jako nositele a svědky Slova. Jejich “svátostná odlišnost” na komunitě ukazuje, že Boží slovo je neustále od Krista přijímáno ve společenství církve³⁰. Jejich přítomnost v komunitě a na jejích aktivitách dokazuje, že Boží slovo, jehož je nositelkou, není jejím vlastnictvím, ale že zůstává Slovem větším než komunita, která je pouze součástí církve a nechává se Slovem proměňovat pod dohledem pastýřů pro tuto službu Kristem ustanovených. Pro komunitu má fakt, že se kněží dostávají ke slovu, zvláštní význam, protože se tak děje na základě svátosti ve jménu Krista a církve. Proto také kněžím leží na srdci tato zodpovědnost. Zahrnuje také jejich zřeknutí se sebe sama a svých názorů ve prospěch neustálé péče o své vzdělávání, vždyť skrze ně promlouvá sám Kristus a jeho církev. Ve výsledku přítomnost kněží pomáhá komunitě být sama o sobě věrným svědkem Božího slova a jeho ztělesněním ve světě. Kněžím zase pomáhá blízkost bratří a způsob, jímž v nich hlásané slovo přináší užitek a promítá se do svědectví a vyučování.

7. 6. Komunita Emmanuel je nositelkou milosti posvěcování a lásky řádu svátostného i charizmatického; vzájemná modlitba jedněch za druhé, přímluvy, soucítění a vzájemné obohacování se o dary umožňují všem zažít opravdovou duchovní solidaritu a vzájemnou podporu ve společném povolání ke svatosti. Na své svátostné službě ukazují kněží, že toto povolání, toto společenství a toto vyzařování mají svůj pramen v Kristu, v “Bohu, který jediný je Svatý, jediný je posvěcovatel”³¹. V komunitě se jejich služba projevuje hlavně ve svátosti eucharistie a ve svátosti smíření. Prostřednictvím služby kněží se komunitní slavení eucharistie stává každodenně součástí cesty ke svatosti a závazkem každého člena, který se vydává Kristu jako obětní dar, protože Kristus je pramen i vrchol života. Milost slavení liturgie daná komunitě Emmanuel, zvláště účast sboru a konkrétní úkony celého shromáždění, dávají kněžím velice konkrétně pocítit, jak je jejich svátostné kněžství úzce spjato s kněžstvím křestním, které mají jako dar všichni bratři a sestry. Svátost smíření činí z kněze milosrdného pastýře všech bratří a sester, jimž je tak umožněno zakoušet milosrdenství, které dostávají skrze komunitní život a evangelizaci. Kněz objevuje sám sebe, je nesen milosrdenstvím svých bratří, je jimi posvěcován, zvláště když se za něho modlí nebo když ho přijímají jako kněze a zároveň jako bratra, takového, jaký je, s jeho bohatstvím i lidskými nedostatky. To se projevuje v celém jeho osobním životě i v celé jeho službě.

7. 7. V milostech křtu a biřmování nacházejí křesťané svátostné zdroje pro svoji angažovanost a své vlastní podněty³², “svou apoštolskou činnost mohou konat buď jako jednotlivci, nebo seskupeni v různých společenstvích a sdruženích”³³. Duch svatý otevřel tyto zdroje originálním způsobem a stejně tak daroval charizma komunitě Emmanuel³⁴. Její charizma v sobě zahrnuje velké množství různých darů, které Duch svatý svobodně rozděluje mezi členy komunity. V tomto smyslu je každý člen komunity svým způsobem důležitým a zodpovědným článkem komunitního charizmatu. Zodpovědnost se u některých ztělesňuje přímo službou vedení v rámci komunity. Každá zodpovědnost má za cíl skutečné rozvinutí charizmat každého člena komunity a co nejúčinnější spolupráci člověka s Bohem pro spásu duší. Nepochází z hierarchických iniciativ církve, ale z charizmatických pramenů křestního řádu, které komunitu charakterizují. V tomto smyslu jsou všichni, bratři a sestry stejně jako kněží, podle svých darů od Ducha svatého zodpovědní za komunitní charizma. Vzhledem k charizmatickému a křestnímu základu pro vedení komuity nemají kněží žádné zvláštní privilegium se na vedení podílet, ale zároveň jim v tom ani nic nebrání. Když je třeba vybrat člověka pro určitou zodpovědnost, rozhodujícími kritérii jsou nezbytné duchovní a lidské schopnosti a charizmata. Toto pravidlo ovšem neznamená, že by byla v komunitě podceňována služba kněží jako pastýřů ve vedení bratří. Pro určité služby komunitní zodpovědnosti je dokonce kněžský stav rozhodujícím kritériem, např. pastorační zodpovědnost za farnost, skupinu lidí či kostel svěřené komunitě nebo zodpovědnost za doprovázení kněží z komunity. Vlastní zodpovědnost a vedení v komunitě není pro kněze jediným způsobem, jak naplňovat své poslání pastýřů svých bratří, to se může uskutečňovat i účastí na různých komunitních projektech, ve službě církevního a pastoračního rozlišování, které mohou vykonávat nebo se na něm podílet, anebo formou rad, které jako kněží mohou udílet buď při individuálních setkáních nebo při komunitních akcích. Vědí ale, že bratrské rady mohou být užitečné i pro jejich osobní, komunitní i kněžský život, proto jsou svým bratřím z komunity vděčni za jejich jednoduchý způsob komunikace a starost o růst osobnosti i společenství.

7. 8. Kněží jsou zcela členy komunity Emmanuel a prožívají stejné povolání i nároky jako ostatní bratři a sestry, zvláště účast na nerezidenciálním maisonnée, komunitních víkendech, doprovázení (viz 4. 39. a násl.), placení desátku.

7. 9. Jejich duchovní život i služba se každodenně živí slavením eucharistie (viz Statuta, čl. 15)³⁵, modlitbou chval, pokud možno komunitních, a delším časem eucharistické adorace (v níž odevzdávají svůj život Ježíši, aby jej mohl stále více proměňovat a připodobňovat svému Srdci dobrého pastýře). Protože vykonávání kněžské služby dává našim bratřím zakusit velmi ostře drama jejich hříchu a jeho následků pro ně samé i pro ty, k nimž jsou posláni, o to větší mají starost, aby pravidelně ve svátosti smíření čerpali sílu jít dál a podobat se stále více Kristu, dobrému pastýři tichého a pokorného srdce. Komunitní kněží také nesou všeobecnou starost církve o evangelizaci věřících i nevěřících jako všichni kněží, kteří se účastní úkolů stanovených jejich biskupem, ale také jako členové komunity Emmanuel, která má evangelizaci jako jedno ze svých hlavních charizmat (viz Statuta, čl. 1 a 3).

7. 10. Podle Statut někteří členové komunity “mohou přijmout radikálnější výzvu … jako dar sebezasvěcení, závazek rozhodnější věrnosti církvi a disponibilitu k misijnímu poslání v rámci komunity” (čl. II. b.). Každý kněz, který je členem komunity Emmanuel, je také členem fraternity Ježíšovy, která je jakýmsi srdcem komunity. Samotné povolání ke kněžství i kněžská služba odpovídají totiž stejné perspektivě radikálního sebedarování a disponibility pro misii (viz 1. 33.).

Solidarita mezi jednotlivými životními stavy a komunitní život

7. 11. Přítomnost rodin v komunitě a možnost je navštěvovat (zvláště při nerezidenciálních maisonnée) přispívají k citové rovnováze kněží a k prožívání radosti z jejich celibátu.

7. 12. Díky vztahům s laiky mají kněží představu o tom, co obnáší realita, v níž musí křesťané žít. Je to pro ně velmi cenná pomoc, aby mohli vytrvat ve službě církvi i všem lidem.

Bratrský život kněží

7. 13. Uskutečňování komunitního charizmatu prochází přes bratrský život kněží. I když mají kněží rozdílné úkoly, nacházejí se ve společném povolání, které z nich činí především bratry a teprve poté muže činu v různých funkcích. Konkrétně má svátostné bratrství formu společného rezidenciálního života (pokud je to možné), společné modlitby i sdílení pastoračních problémů, vzájemné služby i společně tráveného volného času. Takový bratrský život pomáhá každému setrvat pod pohledem Krista a v Jeho službě, umožňuje také kněžím společně nést a odevzdávat těžkosti spojené s jejich službou a navzájem se podporovat v eventuálních zkouškách, při únavě nebo prohrách. Zkrátka má být pravým místem pro cestu ke svatosti, která je sice náročná, ale nezbytná pro setrvání v pokoře, radosti, naslouchání a službě Pánu i jeho věrným.

Několik aspektů života komunitních kněží

7. 14. Zkušenost “vylití Ducha svatého” je společná všem členům komunity Emmanuel (viz 1. 13. – 1. 16.). Napomáhá výslovnému a dobrovolnému přijetí působení Ducha svatého. Zakořeňuje se stále hlouběji v církvi a otvírá ji pro “charizmatický” rozměr křesťanské existence. Co se týče kněží³⁶, jim tato zkušenost pomáhá naplňovat jejich povolání i službu v disponibilitě a poslušnosti Bohu a vede je také k pozornosti vůči svobodě Ducha, který rozděluje své dary, jak sám chce. Jako všichni členové komunity, i kněží jsou tedy otevřeni pro obdarování charizmaty jak do osobního života, tak do jejich služby.

7. 15. “Eucharistie jako dar milosti pro církev je principem svatosti a povoláním k posvěcování. Pro kněze zaujímá ústřední místo v jeho kněžské službě stejně jako v jeho duchovním životě.”³⁷ V komunitě dávají kněží náležité místo “eucharistickému životu”. Při každodenním slavení mše svaté se neustále odevzdávají spolu s Kristem Otci a nechávají se zapalovat Kristovou láskou ke světu. Při eucharistické adoraci v sobě chtějí nechat růst Toho, který je povolal a posvětil, Toho, který se neustále zcela odevzdává Otci za spásu světa a světu, aby byl zachráněn nekonečnou Láskou Otce. Chtějí adorovat “v duchu a v pravdě” s těmi, kteří se Bohu také klanějí, a za ty, kteří se Mu neklanějí, a dobrovolně se zbavovat postoje zaměřování se na sebe. Celý jejich život se otvírá pro Ducha svatého, aby byl stále více poznamenán eucharistickou dimenzí. Ve spojení s Kristem Spasitelem je tato adorace modlitbou chval Boha Otce, díkůvzdáním za všechny jeho dary, sebedarováním, vydáním se církvi, komunitě i světu.

7. 16. Při adoraci Ježíše v eucharistii se rodí soucítění se všemi lidmi, kteří umírají hladem materiálně i duchovně. Kněží Emmanuele si připomínají, že jsou znamením i služebníky Božího milosrdenství pro všechny lidi: “Hle srdce, které tolik milovalo lidi, že si nic neponechalo pro sebe, ale celé se vydalo a nechalo se strávit svědectvím o své lásce.”

7. 17. V adoraci a soucítění předává Kristovo milosrdné srdce touhu a sílu evangelizovat všechny lidi, zvláště ty nejchudší (viz Statuta, čl. II. d.). Evangelizace a soucítění podle vzoru dobrého pastýře, který neustále hledá své ztracené ovce, je hlavní náplní služby každého kněze. Pro komunitní kněze je charakteristické, že tuto starost o evangelizaci přijali jako povolání a svobodně ji sdílejí s komunitou. Při všech pastoračních aktivitách vědí, že jsou podporováni modlitbou a pozornou láskou bratří a sester. Při evangelizačních akcích komunity zase zakoušejí aktivní solidaritu mezi jednotlivými životními stavy, vždyť podle II. vatikánského koncilu³⁸ mají za evangelizaci zodpovědnost všichni věřící. Kněží při tom dělají rovněž zkušenost plodnosti: mohou plně rozvinout svou službu při hlásání Božího slova, udělování svátostí, povzbuzování a rozlišování, a to vše v úzké spolupráci s laiky i zasvěcenými.

7. 18. Kněží, stejně jako ostatní členové komunity Emmanuel, mají zvláštní pouto k Panně Marii, matce Emmanuele. Nacházejí v ní tu, která je ochraňuje, vede a povzbuzuje v jejich kněžství. Spolu s ní odevzdávají celý svůj život Duchu svatému, aby se stávali nástroji Otcovy vůle. Jí se svěřují, aby chránila jejich čistotu a podporovala jejich apoštolát.

Status kněží Emmanuele

7. 19. Jméno Emmanuel³⁹ vyjadřuje to, co je podstatou komunity Emmanuel i poslání kněží. Prvotní milost dala vzniknout komunitě sdružující všechny životní stavy ve vzájemné solidaritě pro společné hlásání evangelia. Bylo tedy třeba najít kanonickou formu, která by vyjádřila úctu ke každému stavu v jeho specifičnosti, aniž by ho však oddělila od druhých. Kodex z roku 1917 neumožňoval institucionalizaci takové možnosti, ale nový Kodex z roku 1983 to dovoluje díky asociacím určených ke sdružování věřících všech stavů. Nejlépe toto základní charizma vystihuje status sekulárního kněze. Statuta na toto téma říkají, že: “kněží a jáhni, členové komunity Emmanuel, jsou inkardinováni biskupem a ordináři, kteří výslovně souhlasí s přítomností komunity ve své diecézi. Řídí se podle těchto statut.” (čl. 24) Komunitní kněží jsou tedy začleněni do diecéze. Přijímají úkoly od svého biskupa po dohodě s moderátorem komunity. Tato dohoda má za cíl vložit do služby diecézi a církvi v co největší možné míře komunitní charizma. Protože komunitní aktivity obecně přispívají k misiím celé církve, věnují kněží třetinu svého času apoštolské práci komunity v různých formách (viz Statuta, čl. 28. 4.) Na žádost moderátora může být kněz se souhlasem biskupa dán na určitý čas zcela k dispozici komunitě. Jde např. o kněze zodpovědného za život kněží a seminaristů, za kněze zodpovědného za rok svatého Josefa v Namuru nebo za kněze poslané na misie do vzdálených míst.

7. 20. Z těchto důvodů musí být otázka umístění mladého adepta kněžství, který je členem komunity Emmanuel, řešena velmi brzy. Tato otázka totiž obsahuje několik bodů: budoucímu knězi by mělo být umožněno žít a sloužit církvi podle komunitního charizmatu (tedy být v kontaktu s ostatními kněžími a dalšími členy komunity, brát v úvahu výslovnou a někdy “originální” perspektivu misijní činnosti, žít s důrazem na duchovní život, zvláště adoraci, používání charizmat atd.). Je komunitní charizma přijímáno budoucí diecézí (tedy jejím biskupem a v diecézních pastoračních orientacích)? Začlenění komunitního charizmatu do pastorační činnosti diecéze je závislé na Božím povolání, které biskup a moderátor, každý podle své zvláštní zodpovědnosti, pečlivě rozlišují, přijímají a uvádějí do služby misiím.

Misionářský rozměr služby kněží z komunity Emmanuel

7. 21. Boží povolání a rozličnost situací, v nichž členové komunity žijí a jednají, dává vzniknout novým pastoračním nástrojům, které zařazují do svého křesťanského života (evangelizace na ulici, evangelizační školy, misie ve farnostech, setkání a fóra, aktivity sekce soucítění …). Úkoly zadané kněžím mohou být v současnosti velmi různé, od vedení farností nebo zodpovědnosti za kostely přes závazek v pastoraci mládeže (v duchovní správě) k působení v rodinách nebo ve světě práce, příp. ve školství.

7. 22. Komunita si přeje odpovídat na potřeby misií i tam, kde by její specifické charizma žádal biskup diecéze, v níž právě nepůsobí nebo jen v malé míře. Aby taková akce získala podporu jednoho či více kněží, musí dojít k dohodě mezi biskupy, kterých se to týká a moderátorem komunity.

7. 23. Při rozlišování misijních úkolů svěřovaných komunitním kněžím nebo celé komunitě je třeba dávat pozor zvláště na to, zda bude možné sdílet bratrské společenství (mezi kněžími a bratry a sestrami laiky i zasvěcenými) a výslovně hlásat evangelium.

Farnosti svěřené komunitě Emmanuel

7. 24. Je důležité, aby se komunitní charizma mohlo ve službě svěřené kněžím projevovat. Děje se to zvláště v případě stále početnějších farností, kam jsou kněží jmenováni⁴⁰. Každý dostává samozřejmě konkrétní kanonickou funkci (duchovní správce, vikář …), ale jejich společným cílem je, aby se mohla komunita účastnit úkolů, které jí jsou svěřeny. Jinak řečeno, komunita má za úkol dát své charizma do služby farnosti. To vyžaduje ne jednoho nebo dva kněze, ale komunitu jako takovou. Je tedy velmi žádoucí, aby se i ostatní členové komunity různých stavů (kněží, laici svobodní nebo žijící v manželství, zasvěcení) angažovali ve farnosti, v níž byl ustanoven jako duchovní správce kněz z komunity.

7. 25. Komunitní rozložení farních úkolů však respektuje hlavní zodpovědnost kněží, zvláště duchovních správců. Komunitní angažovanost se prožívá s jasným uznáním autority pastýře, kterého biskup dává farnosti a v solidaritě s pastorační zodpovědností všech kněží, kteří spojují službu diecézi s členstvím v komunitě. Komunitní charizma vyžaduje od kněze, i jej k tomu opravňuje, aby do své autority duchovního správce zahrnuli i komunitní milosti, které mají být přínosem pro vedení farnosti. Podle konkrétní situace (kterou je třeba vždy upřesnit) vydává kněz před zodpovědnými za komunitu počet ne z vedení farnosti, ale z toho, jak do ní pronikají komunitní milosti. Vlastní poslání kněze slouží bratrskému životu a podporuje jej, ten naopak dává větší plodnost kněžské službě i pastorační službě v celé farnosti.

7. 26. Farnost vedená komunitou přináší jedinečné milosti pro komunitní kněze, dovoluje jim totiž sjednotit službu diecézi s věrností komunitnímu charizmatu. V opačném směru přítomnost komunity ve farnosti musí umožnit farníkům, aby tam objevili rodinný i misionářský rozměr.

2. Trvalí jáhni⁴¹

Obecně o trvalém jáhenství v komunitě

7. 27. Komunita Emmanuel chce být pozorná vůči povolání k trvalému jáhenství, ale má stále na zřeteli, že všichni její členové jsou povoláni k životu v milosti pro službu misiím a k jejímu sdílení. Vysvěcení některých svých členů na trvalé jáhny považuje za důležité, protože to může být přínosem pro kvalitnější podíl na misiích církve. Uznávají to i Statuta, když mluví o tom, že i trvalí jáhni mohou žít v komunitě a spolu s ní sloužit (viz Statuta, čl. 6, 24, 26, 28, 1. 4. 5.).

7. 28. Trvalé jáhenství může být cestou pro muže zralého, zakořeněného v životě fraternity Ježíšovy, v němž komunita⁴² rozpoznala povolání k jáhenství na základě jeho disponibility ke službě a jeho vyzařování, zvláště v oblasti služby chudým a pro evangelizaci⁴³. Protože je komunita Emmanuel nasměrovaná hlavně pro evangelizaci a vzájemnou solidaritu mezi jednotlivými stavy, měli by se ti, kdo jsou povoláni k trvalému jáhenství, odlišovat od ostatních zvláštní horlivostí pro evangelizaci a výslovným přáním pracovat na ní společně s ostatními životními stavy. Určitým způsobem by se měli snažit svým životem i službou ztělesnit Krista jako pokorného služebníka mezi lidmi.

7. 29. Ani pro členy komunity nemůže být toto povolání odtrženo od jejich konkrétní situace, od jejich životního stavu, manželského života (se ženou a dětmi), profese, jejich konkrétního apoštolátu a služby v komunitě (viz Statuta, čl. 28.5). Proto také komunita chce pomáhat těm členům, kteří si myslí, že takové povolání mají, při rozlišování a získávání vzdělání požadovaného církví, ale neztrácí pozornost vůči různým aspektům jejich života a závazků⁴⁴.

Na cestě k jáhenství

7. 30. Komunita si přeje, aby její člen, který se rozhodne pro cestu jáhenství, již dříve jasně potvrdil svůj vztah ke komunitě i k fraternitě Ježíšově. Vedou ji k tomu dva důvody:

– je velmi těžké rozlišovat více věcí najednou

– protože jáhenství a úkoly, které s ním budou souviset, budou spadat do různých “polí” působnosti (diecézní a komunitní), musí být povolání i začlenění osoby jasné a zralé.

Ještě přesněji, komunita si nepřeje, aby cesta k jáhenství byla zahájena dříve než angažovanost v komunitě a noviciát ve fraternitě. A přeje si zároveň, aby zasvěcení ve fraternitě Ježíšově proběhlo pokud možno dříve než jáhenské svěcení. Důvodem je jasně vyjádřit, že toto specifické povolání je pro službu církvi v rámci komunity, která je součástí církve, ale má své vlastní poslání i nároky spojené zvláště s evangelizací prožívanou společně s ostatními členy různých životních stavů z té stejné komunity. Rovněž je třeba si připomenout, že “jáhni, členové komunity Emmanuel, jsou inkardinováni biskupem a ordináři, kteří výslovně souhlasí s přítomností komunity ve své diecézi. Řídí se podle těchto statut.” (viz Statuta, čl. 24) Tento bod musí být prověřen před definitivním závazkem kandidáta na trvalé jáhenství.

7. 31. Aby se usnadnil proces rozlišování, která navazují jedno na druhé, ale navzájem se doplňují, bylo by vhodné, aby žádné rozlišování pro eventuální povolání k trvalému jáhenství nebylo zahájeno bez vědomí zodpovědných za komunitu, zvláště zodpovědných za otázky týkající se kněžství. Protože se konzultuje několik osob zainteresovaných na této otázce, je správné zaujmout opatrné stanovisko vůči ojedinělému subjektivnímu názoru.

7. 32. Pro usnadnění užitečné spolupráce s diecézními zodpovědnými za formaci budoucích jáhnů, je ustanoven “výbor pro jáhenství”, který slučuje kompetentní osoby vybrané moderátorem ve spolupráci s knězem určeným pro otázky kněžství. Jednou z jeho funkcí je shromažďovat poznatky, které poslouží pro vyjádření jednotného názoru komunity na kandidáta (viz Statuta, čl. 27).

7. 33. “Komunita se podílí na formaci a také na rozlišování” (viz Statuta, čl. 27). Z těchto důvodů si připomeneme kritéria, která používá církev pro rozlišování. Budou je mít na zřeteli členové výboru pro jáhenství:

– vznik povolání

– osobní rovnováha

– zakořenění v pravidelném duchovním životě

– kvalitní svědectví křesťanského života

– vyrovnanost manželského páru a souhlas manželky s jáhenstvím manžela

– rodinná stabilita

– situace v zaměstnání

– ochota podrobit se nezbytné formaci

– ochota snášet pokojně napětí plynoucí z několikaletého studia

– disponibilita pro službu (zvláště schopnost podílet se na službě evangelizace a/nebo soucítění)

– schopnost sloužit při liturgii

– pokora (která nepovažuje jáhenství za “něco víc” než životní stav laiků)

– schopnost být poslušný v pravém církevním duchu

– schopnost podávat o sobě zprávy tomu, kdo je mu podle práva určen

7. 34. Bude se dále pozorně posuzovat jeho život v komunitě: jak prožil jednotlivé etapy, na kterých službách se podílí …

7. 35. Bude se brát v úvahu rovněž konkrétní situace komunity v dané diecézi (počet členů, existující i potenciální vzájemné vztahy komunity a diecéze, možnosti jáhenského působení v souladu s milostmi komunity …). Komunita do svého hodnocení zahrne se zvláštní pozorností přítomnost soucítění a evangelizační rozměr v životě kandidáta na jáhenství, protože to jsou specifická vyjádření jejího charizmatu pro službu církvi a tedy i dané diecézi.

7. 36. Výbor pro jáhenství zkoumající různé prvky v životě kandidáta na jáhenství, které dává do souvislosti s jeho angažovaností v komunitě, navrhne zprávu, v níž popíše, zda má rozhodnutí jejich člena pro jáhenství perspektivu či ne. Je-li zpráva příznivá, komunita podporuje kandidáta v jeho rozhodnutí pro jáhenství u představitelů diecéze.

Doba diecézní přípravy na jáhenství

7. 37. Za formaci kandidátů na jáhenství, i těch z řad členů komunity Emmanuel, nese nejvyšší zodpovědnost biskup, který jim později přiděluje působiště (viz Statuta, čl. 26). Komunita dbá na to, aby diecézní formaci doplnila svými příspěvky, které pokládá za důležité.

7. 38. I během diecézní formace pokračuje člen komunity ve svém komunitním životě. Stejně jako kněží, i trvalí jáhni jsou povoláni k tomu, aby svou službu prožívali v konkrétním spojení s komunitou (účast na maisonnée každý týden, na komunitním víkendu jedenkrát za měsíc, pravidelná účast na službách s ostatními členy komunity přizpůsobená jejich situaci, duchovní cvičení s fraternitou Ježíšovou). Sami “kandidáti” mají v srdci touhu zachovat si spojení s komunitou, která je pro ně rovněž místem formace pro jejich budoucí službu. I u nich platí naléhavost komunitního doprovázení, přestože bude doplněno o duchovní doprovázení nebo vedení, které musí kandidát jáhenství do svého života zařadit. Budoucí jáhen by měl mít také nějakou blízkou osobu, která by rozuměla jeho situaci a pomáhala mu přemýšlet o jeho cestě k jáhenství se současným plněním komunitních závazků. Protože místem, kde se žije radikálnějším způsobem sebedarování, je fraternita Ježíšova, měl by být komunitní doprovázející budoucího jáhna zároveň člen fraternity (viz 4. 38.).

Vztahy s diecézí

7. 39. Je důležité, aby muž, který se chce stát jáhnem, již od svého rozhodnutí, pokud možno hned po obdržení pozitivního doporučení komunity Emmanuel pro cestu k jáhenství, informoval biskupa své diecéze nebo jím pověřenou osobu o svých závazcích v komunitě a ve fraternitě Ježíšově a o možných důsledcích, které mohou poznamenat průběh přípravy i jeho budoucí službu. To by mělo projasnit vzájemné vztahy a lze tak předejít nedorozumění. Mělo by to konečně vést i k uchování svobody na obou stranách. Tyto informace by měly být příležitostí pro setkání mezi zodpovědnými za komunitu a diecézí a pro zlepšení vzájemného poznávání a porozumění, které by mělo ukázat, nakolik jsou život a aktivity komunity Emmanuel skutečně službou diecézi v rámci jejích specifických milostí.

Vlastní jmenování

7. 40. Podle Statut (čl. 28. 3.) rozhoduje o využití jáhna biskup po poradě s moderátorem fraternity Ježíšovy. Počítá se přitom s vlastním charizmatem komunity a s konkrétními možnostmi života a apoštolátu komunity. Taková shoda usnadňuje službu církvi v souladu s vlastním charizmatem komunity a se závazky, které v ní jáhen má.

7. 41. Kromě pravidelných a přímých kontaktů samotného jáhna s jeho diecézními autoritami je důležité udržovat pravidelnost v setkávání zodpovědných za komunitu s představiteli diecéze, aby společně zhodnotili stávající situaci, mohli si sdělit představy o vývoji v blízké budoucnosti apod.

VIII. Celibát pro Boží království v komunitě a ve fraternitě

8. 1. Statuta komunity Emmanuel a fraternity Ježíšovy počítají pro své členy, muže i ženy, s možností „dostat milost zcela se zasvětit pro Boží království, a tak uskutečňovat plnější osobní vydanost, připravenost pro adoraci, soucítění a evangelizaci ve smyslu milostí, které jsou vlastní komunitě Emmanuel.Tento závazek celibátu s sebou nese ducha evangelních rad, chudobu a disponibilitu.Uskutečňuje se v rámci komunity Emmanuel a fraternity Ježíšovy.“ (Statuta, čl. 29)

Schválení Statut (8. 12. 1998) dává povolání k celibátu pro Boží království kanonický rámec, v němž je zformulováno. K této otázce je dobré prostudovat výňatek z promluvy papeže Jana Pavla II. na synodě o zasvěceném životě 5. 10. 1994⁴⁵.

8. 2. Ve Statutech rovněž stojí (čl. 31), že osoby žijící v celibátu pro Boží království se řídí řádem života zasvěcených osob, který je upřesněn zvláštními směrnicemi sestavenými zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. V tomto souboru zvyklostí dáváme před pojmem „řád života“ přednost výrazu „principy života“.

1. Zasvěcený život žen

8. 3. Zasvěcené sestry žijící v celibátu si přejí naplnit svůj život velikou láskou podobně jako Kristus nebo Panna Maria. Napodobují tak Krista v chudobě, čistotě, poslušnosti a v úplné vydanosti pro slávu svého Otce a lásku svých bratří a sester (viz Vita Consecrata, § 85). Proto jejich závazek v celibátu “zahrnuje ducha evangelních rad, chudoby a disponibility.” (Statuta, čl. 29)

8. 4. Protože si sestry volí Krista za jediného životního partnera, zaujímají v komunitním životě důležité místo, jsou totiž znamením toho, že sám Bůh stačí. Svou odpovědí na Boží povolání si vybírají po vzoru Marie z Bethánie tu lepší část (viz Lk 10, 42), naslouchají Ježíši a spočívají na Jeho Srdci. Čerpají od Něho pokoj, naději, lásku i víru, které mají ve svém životě vyzařovat. Úplně se odevzdávají Pánu a naplňují tak povolání, které mají i ostatní členové komunity žít ve světě, ale nebýt ze světa (viz 1. 4. až 1. 6.).

8. 5. Zasvěcený život žen v komunitě Emmanuel a ve fraternitě Ježíšově má své kořeny v tajemství Nejsvětější Trojice a svou inspiraci v pokorné a jednoduché svatosti Panny Marie. Zasvěcené sestry z komunity uznávají, že jsou dcery Otce, usilují o jednotu s Kristem a chtějí se ve svém životě uprostřed světa nechat vést Duchem svatým.

Být dcerami nebeského Otce

8. 6. Identita zasvěcených sester je zakořeněna ve skutečnosti, že jsou dcerami Boha Otce, což jim dovoluje žít jako malé děti (viz Mt 18, 3) závislé na svém Otci, v odevzdanosti a důvěře podle vzoru patronky misií Terezie z Lisieux. V lásce a výchově Otce nacházejí sestry stabilitu a bezpečí, které potřebují jako ženy také proto, aby se mohly odevzdávat stále více. Tato cesta umenšování se a odevzdávání se, živená důvěrou v Boží milosrdenství, je prostředek, který si Bůh přeje, aby je uzdravil, posílil a posvětil pro vydávání svědectví o Jeho lásce na celém světě. Dcery nebeského Otce jsou sestrami všech lidí, jsou tedy solidární i s jejich radostmi a utrpením a nesou v sobě starost o spásu všech lidí.

8. 7. Zasvěcené sestry žijí z modlitby chval. Chvály zahajují každý jejich den a také ho poznamenávají. Zakořeňují je každým dnem hlouběji do lásky k Otci. Každodenně v nich obnovují milost vylití Ducha svatého, otvírají je k vděčnosti za jejich povolání, k sebedarování, k radosti a k rozvíjení charizmat. Je to jednoduchý krok probouzející vědomí skutečnosti Božího království, které už je zde, ale zároveň jej teprve čekáme. Díky modlitbě chval roste v srdci touha po tom, aby Boží království skutečně přišlo.

Sjednocení s Kristem

8. 8. Pro zasvěcený život je nezbytná vůle žít v jednotě s Kristem, což je cílem každého pokřtěného. Touha po jednotě s Kristem je milost, která obsahuje několik aspektů: blízkost s Kristem, velká láska k Božímu slovu, rozměr snoubenecké odevzdanosti, konkrétní závazek modlitby a adorace, zapálení pro evangelizaci.

8. 9. Na začátku každého povolání k zasvěcenému životu nacházíme zkušenost z blízkého společenství s Kristem. Svou krásou a láskou k sobě přitahuje osoby, které si vyvolil, buď tiše a postupně nebo náhlým uchvácením v jedné silné chvíli. Jedná se o jedinečnou životní zkušenost, která se stává předmětem rozlišování rozumu osvíceného milostí. Působí prvotní nadšení pro cestu k zasvěcenému životu.

8. 10. V Božím slově se sestra zvláštním způsobem setkává s Kristem, vtěleným Slovem. Ve slově se Kristus zjevuje, nechává se poznávat i milovat takový, jaký je. Meditace Božího slova tak postupně vede k jednotě s Božím slovem a ke stále většímu připodobnění celé bytosti Emmanueli (viz 1. 2.).

8. 11. Sjednocení s Kristem, ke kterému jsou zasvěcené sestry povolány, zahrnuje snoubenecký rozměr, neoddělitelný od úplného sebedarování. Bezvýhradným darem sebe sama si sestry volí za svého jediného snoubence Krista, odpovídají tak na Jeho lásku nezištným darem svého života a snaží se tak za pomoci Ducha svatého stát “jedním duchem” se snoubencem Kristem (viz 1Kor 6, 17)⁴⁶. Jednota s Kristem je zdrojem plodnosti jejich života.

8. 12. Modlitba a svátostný život jsou časem milosti, v němž zasvěcená sestra obnovuje své spojení s Ježíšem a prohlubuje tak důvěrné společenství s Ním. Nechává se proměňovat od samotného Pána a přejímá smýšlení Jeho Srdce (viz Fil 2, 5). Zasvěcený život nachází celý svůj smysl právě v zakořenění do Božího Srdce, v tomto osobním vztahu lásky k němu. Proto je zasvěcená sestra zvána ke každodenní dvouhodinové adoraci, pokud jí to umožňuje zaměstnání (viz 8. 15.). Její věrnost modlitbě vede i ostatní bratry a sestry z komunity k věrnosti. Adorace ji uvádí do opravdového soucítění a zapaluje ji pro evangelizaci. Zůstává zároveň stále v nepřetržité modlitbě a hoří touhou hlásat Království. Povolání k modlitbě obnáší pro všechny členy komunity, ale pro sestry zasvěcené pro Boží království zvlášť, apoštolský rozměr tak, jak ho prožíval Pierre Goursat po vzoru svaté Terezie od Dítěte Ježíše. Z těchto důvodů se sestry přimlouvají za církev, za svět a za komunitní misie.

8. 13. “Důvěrné společenství s Kristem je základním prvkem misionářské spirituality.⁴⁷” Proto je i zasvěcený život jako takový zaměřený misionářsky. Důvěrné společenství s Kristem se projevuje jako horlivost pro evangelizaci. Zasvěcené sestry komunity Emmanuel svou úplnou vydaností a zapomínáním na sebe mají zcela zvláštní podíl na díle vykoupení a na evangelizaci, ke které Kristus povolává všechny pokřtěné. Ztělesňují v komunitě i ve fraternitě společné povolání k misiím. I Pierre Goursat shrnul jejich povolání slovy: “Zasvěcené sestry jsou pro misie.”

Ve světě pod vedením Ducha svatého

8. 14. Život ve světě je jeden z charakteristických a určujících znaků zasvěceného života, který nabízí komunita Emmanuel. Stejně jako se Kristus stal člověkem ve světě působením Ducha svatého a sdílel s lidmi celý život kromě hříchu, tak i zasvěcené sestry jsou povolány žít ve světě a ve společnosti. Vykonávají obvykle nějakou profesi ve světě nebo v církvi. To od nich vyžaduje pozorné a neustálé naslouchání Duchu svatému, aby správně slučovaly realitu skutečné přítomnosti ve světě a stále aktualizovaly svou úplnou vydanost pro království. V důsledku toho prožívají a odevzdávají své zaměstnání jako misii a ta se stává neoddělitelnou součástí jejich života. Formace, kterou sestry procházejí, musí tedy obsahovat také prostor pro budování osobnosti, nezbytné pro život uprostřed světa.

8. 15. Určité napětí v zaměstnání vede sestry žít jejich povolání zodpovědně a v naslouchání Duchu svatému. Nemohou ani vždy vyhovět všem žádostem o službu kvůli profesní disponibilitě. V rozhodování, která musí podstoupit, samozřejmě využívají své svobody a zodpovědnosti. Protože se rozhodly žít v komunitě, konzultují důležitá rozhodování se zodpovědnými za komunitu, aby jejich život byl co nejlépe sjednocen.

8. 16. Zasvěcené sestry si ponechávají svůj majetek a dávají jej k dispozici pro potřeby misionářské služby v duchu solidarity a lásky. Jako i ostatní členové komunity jsou sestry povolány vést jednoduchý způsob života v duchu chudoby (viz 1. 8. a 1. 9.) uprostřed světa. Pod vedením Ducha svatého se nechávají umenšovat, aby se stále více podobaly Kristu (viz 8. 3.). Dopomáhají kněžím, rodinám i svobodným k bdělosti vůči duchu světa. Mají také finanční podíl jako ostatní členové (viz Statuta, čl. 21).

Maria jako vzor zasvěcení

8. 17. Maria jako manželka i matka je vzorem každého zasvěcení. Jako ona a s ní jsou zasvěcené sestry povolány přijmout Slovo, žít v jednotě s Kristem v každé situaci své existence a stát u paty kříže připojením se k oběti Syna. Jako ona a s ní jsou sestry pozvány nechat se vést Duchem svatým. Podle jejího vzoru přijímají od Boha duchovní mateřství, jehož smyslem je umožnit Kristu-Emmanueli narození mezi lidmi.

Zasvěcené sestry a ostatní životní stavy

8. 18. Angažovanost sester zasvěcených v celibátu je také znamením lásky samotného Krista k jeho církvi a ke světu. Manželským párům v komunitě ukazují přítomnost lásky, vydané až do krajnosti, která se i pro ně stává pramenem lásky pro své vzájemné obdarování ve svátosti manželství. Když se ženy angažují pro království, Boží láska se na nich ukazuje v plnosti. Tak zasvěcené sestry pomáhají rodinám odpovědět hlouběji na jejich závazky. “Zasvěcené sestry nám připomínají, že svět tady na zemi není místem úplného rozvinutí lidské osobnosti. Jsou znamením naděje, že jedině budoucí svět (věčnost) bude moci naplnit všechny touhy lidského srdce, a dopomáhají tak svým blízkým nenechat se pohltit realitou tohoto světa a nepodlehnout pokušení bohatství, pýchy a těla.”⁴⁸.

8. 19. Rodiny zase přinášejí zasvěceným sestrám svědectví o zřeknutí se sebe sama pro dobro partnera a dětí, o závazku věrnosti na celý život. Vydávají také svědectví o životním stylu ve světě podle Božího zákona a ne podle zákonů světa a o velkorysosti pro evangelizaci. Láska v manželském páru a v rodině napovídá zasvěceným žijícím v celibátu něco o Boží lásce k nim. Jejich závazek ve světě pomáhá zasvěceným být skutečně zapojeni do každodenního života. Stejně i členové komunity kteréhokoliv věku, kteří žijí sami, jsou zasvěceným sestrám dobrým vzorem pro svou věrnost Kristu, svou naději a nastavenost pro službu.

8. 20. Zasvěcené sestry a kněží si navzájem připomínají náročnost svého povolání a své služby, touhu patřit zcela Bohu, zvláště v duchu čistoty a chudoby. Navíc komunitní život je místem bratrského sdílení, při němž každý prožívá své zasvěcení v solidaritě s ostatními životními stavy, aby mohli společně svědčit všem lidem o Božím milosrdenství.

Principy života

8. 21. Adorace, eucharistie a modlitba chval jsou základem každodenního života žen, které se angažují v celibátu pro Boží království. Zavazují se k dvouhodinové každodenní modlitbě, pokud jim to umožňuje profesní situace a vedou spořádaný svátostný život. Denně se přimlouvají za církev, za svět, za komunitu a za misie. Každá sestra se účastní jedenkrát za rok duchovních cvičení. Navzájem se povzbuzují s ostatními bratry a sestrami z komunity, aby žily v radosti a neztrácely naději.

8. 22. Vedou zodpovědný a aktivní život buď v rámci své profese nebo apoštolské služby. Volí si jednoduchý způsob života. Jsou disponibilní pro jakoukoliv službu. Může jim být navržena možnost žít společně.

8. 23. Jednotný oděv, který sestry zasvěcené pro Boží království nosí, je znakem jejich zasvěcení pro ně i pro svět. (Bílá barva je symbolem Božího království, pro které se zasvěcují, modrá barva je barvou Panny Marie a služby a křížek je znak nesmírné Ježíšovy lásky.) Často je příležitostí k evangelizaci. V některých případech může moderátor zprostit sestru povinnosti nosit jednotný oděv.

8. 24. Jedna sestra, kterou určuje moderátor jako zodpovědnou za otázky týkající se zasvěceného života (Statuta, čl. 32), organizuje formační setkání, kde se sestry pravidelně setkávají ke sdílení a formaci.

8. 25. Sestry se s důvěrou podřizují místnímu vedení komunity. V okamžiku přijetí definitvního závazku života v celibátu pro Boží království pak dostávají svůj úkol od moderátora.

2. Zasvěcený život mužů

8. 26. Zasvěcený život mužů v komunitě Emmanuel a ve fraternitě Ježíšově má za vzor svého zakladatele Pierra Goursata, který byl také zasvěceným bratrem. Díky tomu má životní stav zasvěcených bratří zvláštní charakter a svým způsobem i ústřední místo v komunitě. Zasvěcení bratři z komunity Emmanuel vytvářejí nový způsob prožívání celibátu v současné době. Skrze ně nabízí církev mužům typ povolání přizpůsobený potřebám naší doby. Tento celibát neprobíhá ani v rámci nějakého řádu, ani s výhledem na kněžství, ani jako monastický způsob života, ale bratři jej žijí jednoduše ve světě skrze své běžné aktivity a zodpovědné úkoly jako ostatní lidé dnešní doby, tedy nejčastěji ve svém zaměstnání. Avšak aby se mohli rozvíjet, potřebují komunitní život a podporu bratří a sester.

8. 27. K lepšímu pochopení skutečnosti a místa povolání bratří k zasvěcenému životu v komunitě a ve fraternitě pomáhají tři obrazy:

– obraz ženichova přítele

– tajemství skrytého Ježíšova života v Nazaretu

– napodobování poslušného a chudého Ježíše, který je zcela závislý na svém Otci.

Ženichův přítel

8. 28. Zasvěcený bratr je ženichovým přítelem. Podobně jako Jan Křtitel je tím, kdo se drží poblíž ženicha, kdo mu naslouchá a kdo svou radost nalézá v té jeho. “Ženichův přítel … se upřímně raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst a já se menšit.” (Jn 3, 29-30) Pro lásku ke Kristu je povolán žít zvláště toto umenšování, tuto pokoru v definitivním odevzdání svého života pro království.

Skrytý život v Nazaretu

8. 29. Zasvěcený život v celibátu má svůj základ rovněž v tajemství Ježíšova skrytého života. Třicet let žil Ježíš jednoduchým způsobem života jako svobodný uprostřed svých současníků, vykonával běžnou práci. Chtěl prožít bratrství se všemi lidmi. Vybral si typ celibátu, který odpovídal jeho osobnosti a jeho poslání. Podle Ježíšova vzoru si i zasvěcený bratr vybírá v této formě celibátu způsob života, který neobsahuje žádnou formu společenského uznání ani církevní zodpovědnosti. Chce tak vyjádřit, že jeho povoláním je především být bratrem všech lidí.

Úplná závislost na Otci

8. 30. Zasvěcený život mužů v celibátu dokazuje, že je možné přijmout bez podmínek dar nebeského Otce. Vrací se k tajemství úplné závislosti Syna na svém Otci, zdroji pro rozhodnutí, které Syn dělá na základě radikální chudoby. Zasvěcený bratr se snaží stejně jako Ježíš náležet navždy Otci skrze nevratný závazek, avšak jednoduchým způsobem života, který se v ničem neodlišuje od života druhých bratří a sester. Chce spojit svou vůli s vůlí Otce. Celým svým životem hlásá: “nic nás nemůže oddělit od lásky Boží” (Řím 8, 39).

8. 31. Tato závislost na Otci je pro bratra tím větší, čím jednodušeji chce celibát pro království žít jako ještě radikálnější zřeknutí se sebe sama, jako ještě větší chudobu. Kněží mohou určité naplnění nalézt ve své službě, zasvěcené ženy zase podpírá v jejich celibátu velmi silná symbolika sňatku s Kristem (viz 8. 4. a 8. 11.). Pro zasvěcené bratry nic takového nemáme, žijí v naprostné nezištnosti. Ukazují hodnotu celibátu jako takového nezávisle na vztahu s jakoukoliv funkcí. Definují se pouze tím, že byli odděleni pro Boha. V tomto smyslu jsou radikálním znamením pro všechny členy Emmanuele, že jedině Bůh sám stačí.

Ve fraternitě Ježíšově

8. 32. Na zasvěcených bratrech, kteří jsou zároveň členy fraternity Ježíšovy, lze vidět hluboký smysl zasvěcení ve fraternitě (zde ve smyslu kroku definitivního rozhodnutí se pro fraternitu). Díky jejich přítomnosti ve fraternitě se stává autentičtější a pravdivější zasvěcení, které prožívají i ostatní. Bratři jsou znamením společného zasvěcení členů fraternity. Zároveň s tím zasvěcený bratr své bratry a sestry z fraternity Ježíšovy potřebuje nejen jako podporu pro svůj celibát, v němž je velice těžké v současném světě obstát, ale protože jeho celibát nachází svůj smysl pouze když se stává inspirací, směřováním a podporou opravdového bratrství a je skrytým kvasem společenství bratří a sester všech povolání. Lze říci, že čím víc jsou členové fraternity skutečnými bratry a sestrami, tím lépe mohou zasvěcení bratři prožívat svůj celibát zasvěceného života ve své skrytosti, jednoduchosti i všednosti. A naopak čím lépe budou zasvěcení bratři prožívat svůj celibát, tím více bude fraternita Ježíšova tajemně růst ve svém povolání. A tak jsou bratři zasvěcení pro království jistým způsobem skrytou setbou jednoty a plodnosti fraternity Ježíšovy.

Adorátor v akci

8. 33. Zasvěcený bratr jako muž je aktivní bytost povolaná k tomu, aby své nadání a schopnosti vložila do služby přípravy společnosti na příchod Božího království. Bratr žije své zasvěcení jako stále větší disponibilitu pro jakoukoliv formu misií. Zároveň je především uprostřed komunity a fraternity mužem adorace. Ve svém životě je zasvěcený bratr povolán ukazovat, jak je skutečná evangelizace zakořeněna v adoraci.

8. 34. Každodenní důvěrné setkávání s Bohem v adoraci je bratrova odpověď na pozvání stát se bližším Bohu a tím také citlivějším vůči hluboké úzkosti mužů a žen, kteří neznají Pána. Být mužem adorace znamená znát lépe Krista a chápat lépe Boží touhu po spáse všech lidí. Adorace Nejsvětější svátosti není pouze něco, co zasvěcený dělá, ale mnohem více je to něco, co ho definuje. Zároveň ho tato základní činnost jeho života otvírá pro bratry – všechny lidi. Pouze Bůh může v srdci člověka vzbudit opravdovou lásku a počíná si tak, aby i ta největší lidská štědrost byla menší než odevzdání života Bohu. Boží láska proměňuje všechny lidské schopnosti, posílá člověka na misie a činí jej plodným.

Zasvěcení bratři a ostatní životní stavy

8. 35. Rozhodnutí muže pro zasvěcený život v celibátu, který nevyústí ani do kněžství ani do jáhenství, připomíná kněžím jednoduchým a skromným způsobem, jak radikální a bezištné může být odevzdání se Bohu. Přítomnost bratří v komunitě povzbuzuje kněze žít vlastní celibát nejen jako větší disponibilitu pro užitečné aktivity, ale také jako zvláštní blízkost s Kristem v úplném odevzdání života Bohu zcela zdarma. Protože celibát pro Boží království nezahrnuje vlastní svátostné znamení, ale je zakořeněn ve svátosti křtu, má kněz příležitost uvědomit si novým způsobem, že je také pokřtěným mužem, kterého Bůh povolal, aby patřil pouze Jemu.

8. 36. Zasvěcený bratr zůstane navždy v úžasu před tajemstvím umenšení kněze za osobou Krista při udělování svátostí, zvláště eucharistie. Zároveň život bratří kněží, zvláště energie a angažovanost, které vkládají do věrnosti modlitebním závazkům, připomínají zasvěceným bratřím, že jejich zasvěcení by neexistovalo bez církve a že je nutně také závazkem ke službě.

8. 37. Ve světě, který často nechápe zasvěcený život a celibát žen, umožňuje přítomnost zasvěcených bratří, kteří se nedožadují žádného ministeria, připomenout, že ženy svým celibátem odpovídají na skutečné povolání lásky. Zasvěcený bratr se od zasvěcených sester bude stále více učit, že věrnost jeho povolání vychází z adorace, odkud také pochází veškerý život v lásce a veškerá plodnost při napínání lidských sil pro spásu světa.

8. 38. Zasvěcení bratři mohou tím, že se snaží vše ve svém životě orientovat pro věčnost, pomoci lidem žijícím v manželství připomínat si, že láska, kterou mají jeden k druhému i v rodině, má perspektivu v povolání ke svatosti a k víře ve vzkříšení. Od ženatého muže nebo od otce od rodiny se zasvěcený bratr může naučit stálosti a oddanosti, důležitými i v angažovaném životě ve světě, ale také neustálou starostlivost o ty druhé. Od vdaných žen a matek se zasvěcený bratr bude vždy stále znovu a více učit disponibilitě pro potřeby druhých a lásce širokého srdce stále plného lásky pro všechny, které jim Pán postaví do cesty. V rámci sdílení o rodinném životě se zasvěcený bratr učí od manželů a rodičů, že láska může člověka uschopnit k velkému odříkání ve prospěch toho druhého. Děti učí zasvěceného růst v jednoduchosti v jeho vztahu k Bohu. Dospívající mu zase svou žízní po pravdě připomínají nutnost autentického svědectví života s Bohem. Svobodní připomínají zasvěcenému bratru, jak nezasloužený dar dostal ve svém povolání a jak velké milosrdenství z Boží strany plyne. S těmito lidmi může zasvěcený bratr nalézt svědectví o důvěře v Boha a disponibilitu pro službu nad rámec jeho současných podmínek i budoucího života.

Principy života

8. 39. Základem každodenního života mužů zasvěcených pro Boží království je adorace a modlitba chval. Zavazují se ke dvěma hodinám modlitby denně, pokud jim to umožňuje jejich pracovní vytížení. Každodenně se přimlouvají za církev, komunitu a její misie. Každý z nich se každoročně zúčastňuje nějakých duchovních cvičení.

8. 40. Vedou zodpovědný a aktivní život buď ve své profesi nebo v apoštolském poslání. Volí si jednoduchý způsob života v chudobě. Jsou pozorní zvláště v komunitním a bratrském životě, mají na paměti, že zasvěcený je bratr právě díky svým bratřím a sestrám. Zůstávají k dispozici pro službu, dokonce i pro tu nejpokornější. Mohou být pozváni žít společně.

8. 41. Zasvěcení bratři se scházejí pravidelně k bratrskému sdílení a k formaci. Tato setkání iniciuje osoba určená moderátorem komunity jako zodpovědná za zasvěcený život (viz Statuta, čl. 32).

8. 42. S důvěrou se podřizují vedení místní komunity. Teprve ve chvíli, kdy přijímají závazek angažovanosti v celibátu pro Boží království, jejich poslání určuje moderátor.

IX. Manželské páry a rodiny

Křesťanské manželství jako povolání

9. 1. Na počátku stvořil Bůh muže a ženu a nabídl jim, aby spolu žili ve společenství lásky, dávali život dětem, jednali ve světě společně a tak byli skutečným obrazem Boží lásky ke svému stvoření. Jednota muže a ženy je Bohem požehnaná a dědičný hřích nezničil “velmi dobrou” podstatu lidského páru (viz Gn 1.kap.). Nicméně kvůli hříchu přestalo manželství účinně předávat milost. Láska mezi manžely, jejich vztahy s dětmi i se světem jím byly zraněny, zkomplikovány a zbaveny svého nadpřirozeného náboje. Ve svátosti manželství však přichází Ježíš obnovit povolání manželů ke svatosti. Předal jim schopnost zpřítomňovat v jejich manželském spojení Lásku Nejsvětějšího Srdce k jejich páru, k jejich rodině, k celé církvi i ke světu. Dal jim pro to zvláštní milost, moc uzdravovat rány způsobené hříchem, posvěcování, službu i sílu vyzařovat Boží lásku k lidem. V tomto smyslu lze tedy říci, že křesťanské manželství je zvláštní povolání.

9. 2. Komunita Emmanuel je otevřena pro celý Boží lid a mezi laiky také pro muže a ženy žijící v manželství⁴⁹. Nabízí jim pomoc, aby mohli žít své povolání ke svatosti v rámci křesťanského manželství tak, jak je zamýšlel Bůh a jak jej Kristus obnovil, tedy v lásce a věrnosti a v otevřenosti životu i světu. Manželské páry z komunity zakoušejí, že evangelijní vyučování o manželství jsou zdrojem štěstí a růstu pro manžele a tím pro celé jejich rodiny, stejně jako jsou zdrojem světla pro církev a pro svět. Na druhé straně komunita od křesťanských manželů a jejich rodin očekává zvláštní podporu pro své ostatní členy, tj. svobodné bratry a sestry, zasvěcené bratry i sestry a kněze, kteří potřebují svědectví o jejich vlastní milosti. Společně a s Pannou Marií chtějí dávat Ježíše světu při evangelizaci. Svědectví křesťanského manželství tvoří nedílnou součást evangelizačního náboje církve a zvláště komunity.

9. 3. Komunitní život tedy nabízí manželům konkrétní prostředky, jak posvěcovat jejich povolání ke křesťanskému manželství jak v rovině vnitřního života (život manželského páru, rodiny), tak v rovině otevřenosti, apoštolátu a evangelizace.

Specifika povolání manželských párů do komunity

9. 4. Je příznačné, že komunita od svého počátku přitahuje mnoho manželských párů a mnohé z nich se také aktivně podílely na jejím budování a na životě ve skutečném bratrském společenství založeném na milosti křtu a charizmatu komunity, které jsou všem společné, jak provdaným a ženatým laikům, tak svobodným, kněžím i zasvěceným. Povolání do komunity Emmanuel se projevuje u každého člena v konkrétním životě ve formě přizpůsobené životnímu stavu každého z nich. U lidí žijících v manželství hraje hlavní roli:

– osobní a profesní život, život manželů a jejich rodiny (s důrazem na to, aby ukazovaly svůj křesťanský i lidský rozměr)

– přítomnost dětí, které tak ve své rodině nacházejí společenství života, otevřenosti a lásky.

Uznání Božího povolání, jedinečného pro každého člověka i pro každý manželský pár

9. 5. Každý z manželů a rovněž i každý manželský pár dostává od Boha své vlastní povolání neboli jedinečný způsob, jak odpovědět na obecné povolání ke svatosti. Manželé mají svobodu i zodpovědnost za svůj manželský život, za život své rodiny i za svá rozhodnutí. Mají objevit a osobně přijmout Boží povolání pro každého z nich, neboť manželství nestírá osobní rovinu povolání. Komunita dopomáhá každému z manželů nalézt správnou rovnováhu mezi povoláním vlastním a společným povoláním celého páru.

9. 6. V tomto kontextu má komunita za úkol pomáhat každému členu přijímat Boží povolání a odpovídat na něj co nejlépe svým duchovním, rodinným i profesním životem, svým osobním nadáním, schopnostmi evangelizovat, společenskými kontakty i různými závazky. Z toho vyplývá za prvé, že komunitní život svými různými aspekty pomáhá každému naplňovat specifika osobního povolání muže či ženy, manžela či manželky, otce či matky. Za druhé z toho vyplývá, že v komunitě neexistuje model pro typického manžela či manželku nebo pro manželský pár, ale uznáváme, že každý má své vlastní povolání. Proto se také můžeme setkat s mnoha velmi různými manželskými páry. Tak například rozhodnutí, zda žena bude pracovat náleží pouze konkrétnímu manželskému páru.

Přijetí partnera, dětí i druhých

9. 7. Manželé jsou díky komunitní solidaritě povzbuzováni k tomu, aby si mnoha způsoby projevovali vzájemnou lásku a stále více se jeden druhému odevzdávali. Jejich láska i sebedarování začínají přijetím druhého s jeho odlišnostmi, nadáním, osobními dary atd. To vše se děje postupně a díky tomu mohou také oba partneři růst, společně i jeden skrze druhého, v křesťanské lásce. Prostředky jako rozhovor, modlitba nebo čas pro pár (viz 9. 25. a 9. 26.), vztahy s ostatními bratry a sestrami, otevřenost páru navenek při službě a evangelizaci podporují vzájemné přijetí partnerů. Obvykle přijetí partnera pokračuje přirozenou cestou přijetím dětí⁵⁰ jako Božího daru (viz 9. 9.). Společně se pak otvírají pro přijetí širší rodiny, kterou tvoří komunita a dále i celá společnost. Tímto způsobem není manželský pár ani rodina vystavena nebezpečí uzavřenosti do redukované formy rodiny (otec, matka a děti), jak to často vidíme v západní společnosti.

Společenství s bratry a sestrami ostatních životních stavů

9. 8. V komunitě vytvářejí osoby žijící v manželství společenství se svými bratry a sestrami jiných životních stavů (viz 1. 28.). Když žijí své vlastní povolání, přispívají k posvěcování všech. Skrze všednost každodenního života, neustálou disponibilitu pro děti a přijímání únavy, starostí i nečekaných situací, které rodinný život přináší, vydávají manželé svědectví zvláště o vzájemné obětující se lásce v jejich společném životě. Rodiny jsou také stálou podporou i bezpečím pro bratry a sestry ostatních životních stavů. Díky každodennímu životu rodin a mnoha jejich kontaktů může komunita být přítomna ve světě a jsou tak otevřeny dveře pro evangelizaci.

Přijetí života a výchova dětí

9. 9. Manželská láska se naplňuje skrze dar. Může mít různé podoby, ovšem zvláštním darem jsou děti. Každý pár nese svou vlastní zodpovědnost za to, jak rozliší poslání, které Bůh manželům svěřuje ve velkorysém předávání života, a jak na něj odpoví. Komunita zavazuje manžele k věrnosti Kristovu povolání a učení církve v oblasti manželské čistoty, zodpovědného rodičovství a přirozeného plánování rodičovství, popřípadě jim k tomu i dopomáhá. Svým závazkem v komunitě manželé přijímají naléhavé povolání stát se zářivými svědky pravdy evangelia v této oblasti. Výchova dětí je součástí přijetí života. Pro rodiče je povinnost i radost, když pomáhají svým dětem růst a formovat se po stránce lidské i křesťanské tak, aby se staly schopny vést samostatný a zodpovědný život a odpovědět svobodně na jedinečné povolání, které pro každého z nich Bůh má (viz též 9. 23.). Rodiče nesou hlavní zodpovědnost za výchovu dětí, otvírají je pro světlo Kristovo. Povzbuzuje je v tom svědectví života bratří a sester z komunity. I děti tak vidí, že rodiče mohou svá křesťanská rozhodnutí sdílet s ostatními.

Otevřenost pro svět a pohostinnost jako dva křesťanské i lidské rozměry manželského života

9. 10. Manželské páry jsou obecně, ze samé podstaty života ve dvou, přirozeně otevřeny pro pohostinnost a společenské kontakty. V komunitě, stejně jako běžně mezi křesťany, se v praxi tato společenskost i pohostinnost projevuje jak ve vztahu k bratřím a sestrám z komunity, tak ve vztahu ke všem ostatním lidem. Manželské páry vytvářejí domov, v němž nalézají přijetí a podporu svobodní bratři a sestry různých životních stavů. Pomáhají tak budovat komunitu. Zároveň jejich otevřenost směřuje i mimo komunitu, kde míra pohostinnosti i společenskosti závisí na rodinné situaci, historii, na jejich zaměření i časových možnostech. Podobně lze prožívat křesťanskou lásku nezištně ve všech společenských kontaktech, v každém přátelství. Skrze tuto společenskou otevřenost se otevírají nové možnosti evangelizace.

9. 11. Ve stejném duchu komunita povzbuzuje manželské páry a rodiny k tomu, “aby rozšířili místo ve svém stanu” (Iz 54, 2) pro problematiku světa. Tato otevřenost se prakticky naplňuje v zaměstnání manželů, v přátelských i rodinných vztazích, ve společenských kontaktech. Dále také četbou a rozvojem osobního rozhledu např. zodpovědným užíváním médií apod. Otevřenost pomáhá dětem začlenit se do společnosti a rodičům uchovat si otevřený společenský život ve světě, kam jsou povoláni svědčit.

9. 12. Otevřenost manželů dokazuje, že svátost manželství je “společenská svátost” ustanovená pro budování komunity, kterou tvoří manželé a jejich rodina, ale dále i pro spoluutváření církve i světa. Vdané ženy a ženatí muži z komunity se tedy mohou ve své víře a hlásání Krista ve společnosti opřít nejen o milost svého křtu nebo biřmování, ale také o svátost manželství.

Hlásání Krista v současné společnosti

9. 13. Členové komunity žijící v manželství jsou povoláni, aby se v solidaritě s ostatními bratry a sestrami podíleli na “všeobecném apoštolském cíli církve” (viz Statuta, čl. 3). Zkušenost ukazuje, že mají často vedoucí úlohu v apoštolátu komunity. Jejich svědectví je nenahraditelné neboť jsou svým životním stavem blízcí svým současníkům, mužům i ženám. Svými slovy i životem dokládají, že milost Boží je pro všechny, včetně těch, kdo vedou rodinný život a jsou zapojeni ve světě.

9. 14. Manželé mohou podle možností sloužit svými charizmaty společně nebo v rozdílných službách, na jejichž výběru se shodnou. Je třeba poznamenat, že pro všechny páry existují služby, které se mohou praktikovat ve dvou: doprovázení, bratrské naslouchání, soucítění s chudými, přijetí, pohostinnost…

9. 15. Jedním ze specifických znaků svědectví manželských párů z komunity je hlásání radostné zprávy o manželství. Svědectví vydávají manželské páry, které mají milost žít společně, vdovci a vdovy i ti, kteří zachovávají věrnost svátosti manželství, i když právě žijí odděleně. Každý z nich svědčí o tom, že se láska časem neopotřebuje, ale že se obnovuje a roste díky vzájemnému odpuštění. V Emmanueli manželé svědčí, že láska podle Božího slova a podle církve není tíha, ale nárok, díky němuž roste láska i osobnost člověka. Je to zpráva o svatbě Beránka. Svědectví o tom, že manželství je opravdové a plnohodnotné Boží povolání v době, která nevylučuje utrpení, ale která mu dává skrze světlo Kristovo smysl. Jeho součástí je ovšem také pokoj, který Kristus zaslíbil (“ne jako dává svět, já vám dávám”, Jan 14, 27), a radost, která podle Jeho zaslíbení bude jednou dokonalá.

9. 16. V mnoha situacích mají manželské páry z komunity za úkol nést pastorační zodpovědnost v rámci vedení komunity nebo při apoštolských aktivitách. Zodpovědnost nesou podle situace buď solidárně oba manželé nebo jeden z nich. Manželé tak společně uvádějí do praxe svou důstojnost pramenící z milosti křtu, která je přiřazuje k práci a zodpovědnosti kněží a zasvěcených v církvi⁵¹.

Manželské páry zasvěcené ve fraternitě Ježíšově

9. 17. Osoby žijící v manželství mohou ve svém životním stavu přijmout Boží povolání darovat se hlouběji Kristu ve fraternitě Ježíšově. Berou na sebe závazek “rozhodnější věrnosti církvi” (viz Statuta, Preambule IIb.) a disponibility pro misie. Zodpovědní za fraternitu dbají na to, aby manželské páry, které se pro tuto větší disponibilitu rozhodly, nebyly nuceny dělat rozhodnutí proti zdravému rozumu, proti jejich rodinným závazkům či závazkům plynoucím z jejich stavu. Před rozhodnutím o větší změně v jejich životě si mají manželé promluvit se svými dětmi a se všemi lidmi, s nimiž považují za nutné své rozhodnutí konzultovat. V žádném případě nesmí úkoly, které manželé ve jménu svých schopností či touhy sloužit Pánu přijímají, činit překážku naplňování jejich základního povolání manželů a rodičů.

Formace

9. 18. Členové komunity žijící v manželství procházejí základní komunitní formací (viz 6. kapitola). Navíc se účastní zvláštní formace na úrovni duchovní i lidské. Ta se opírá o učení církve a dokumenty vztahující se k osobám žijícím v manželství a k životu rodin⁵².

9. 19. Také vyučování Lásky a Pravdy jsou součástí komunitní formace nabízené manželům. A patří sem i víkendy pro osamocené. Členové komunity žijící v manželství dělají všechno pro to, aby se mohli víkendů pro manžele zúčastnit, ale jsou také pozorní k druhým, aby jim pomohli zúčastnit se potřebné formace (pro manžele či pro osamocené).

Doprovázení

9. 20. Kromě osobního doprovázení, které má každý člen komunity, mají manželé možnost doprovázet se také jaké pár (viz 4. 34. – 4. 36.). Připomeňme, že kromě výjimečných případů (nutnosti či času) jsou doprovázejícími manželů rovněž manželé, kteří je doprovázejí buď odděleně nebo společně.

Rodinná rovnováha

9. 21. Připomeňme si, že závazek manželského páru v komunitě je čistě jejich záležitostí a v ničem nezavazuje jejich děti. Rodiče jsou jediní zodpovědní za život své rodiny. Komunita zase dbá na to, aby komunitní závazky a zvláště apoštolské aktivity neprobíhaly na úkor rodinného života, ale aby rodinný život obohacovaly a chránily. Vše probíhá s vědomím toho, že život v rodině není statický, ale vyvíjí se v čase podle věku dětí, podle jejich studia, podle pracovních podmínek rodičů apod.

9. 22. Rodiny bydlí obvykle ve vlastním bytě a vedou svůj samostatný život. Je ale možné, že se jich několik domluví a bydlí ve společném domě, případně mají blízko svobodné nebo jiné životní stavy za účelem společné modlitby, služeb nebo apoštolátu. Pečlivě je však třeba dbát na soukromí manželů a rodin.

Výchova dětí

9. 23. Na doplnění toho, co bylo již řečeno (viz 9. 9.) dodejme, že komunita povzbuzuje a podporuje rodiče v křesťanské výchově jejich dětí. Cílem výchovy je, aby z každého dítěte vyrostl zodpovědný člověk, křesťan zapojený do společnosti a církve podle jeho vlastního povolání. Je třeba, aby byly děti otevřené pro různé způsoby křesťanského života mladých, aby mohly žít ve světě a vybudovat si vlastní život. Proto je důležité, aby jim rodiče nabízeli aktivity, které odpovídají jejich potřebám a zájmům a neomezovali je pouze na komunitní akce.

Orientační body a praktické rady

9. 24. Komunita Emmanuel disponuje souborem nabídek pro manželské páry, které neobsahují pravidla, ale body pro orientaci a rovnováhu života. Například:

9. 25. Čas pro pár

Jedná se o pravidelný čas, který manželé tráví společně, ne proto, aby řešili nějaké problémy, ale aby si byli navzájem darem, přijímali se a oslavovali jeden druhého. Mnoho párů si k tomu vyhrazuje jeden večer v týdnu, ale může to být i společný oběd nebo jakýkoliv jiný čas, např. procházka. Je zřejmé, že je to čas pouze pro ně dva. Tento vyhrazený čas je důležitý pro vyváženost života, jehož velkou část zaujímají rodinné, profesní a komunitní aktivity.

9. 26. Modlitba manželů

Manželé přijímají zvláštní pozvání každý den se společně krátce pomodlit, postavit se na chvilku před Pána a přijmout každodenně milost plynoucí ze svátosti manželství. Krátká přímluvná modlitba může být v tuto chvíli věnována jak na rodinné úmysly, tak na úmysly církve, komunity i trpících rodin.

9. 27. Čas pro rodinu

Rodiče jsou zváni každý týden zorganizovat tzv. “čas pro rodinu”. Je to slavnostní čas, kde každý člen rodiny má své místo a může zapojit svou kreativitu. Je to čas, který buduje rodinu a na kterém velmi záleží dětem. Je zvlášť důležitý v rodinách, kde jeden z rodičů chybí.

9. 28. Rodinná modlitba

Rovněž rodinná modlitba je velmi důležitá pro harmonický vývoj společného života. Má různé formy, které se mohou měnit podle věku dětí, podle jejich rozvrhu atd. Respektuje vždy osobní rozhodnutí dětí a jejich svobodu. Mohou to být ranní chvály a/nebo večerní modlitba… Může obsahovat písně, žalmy, ústní chvály a četbu Božího slova (viz Kol 3, 16). Stejně jako u modlitby manželů nejde o délku, která odrazuje, ale o pravidelnost a věrnost.

Různá ustanovení

9. 29. Provdané ženy a ženatí muži mohou do komunity vstoupit pouze v páru se svým partnerem⁵³. Je nutné, aby byla prověřena touha a osobní svobodný souhlas obou partnerů, kteří se angažují, aby k tomu nebyl ani jeden z nich nucen, protože by to škodilo jejich společnému životu i jejich angažovanosti. Jestliže jeden z partnerů nechce vstoupit do komunity, ale souhlasí s angažovaností toho druhého, je třeba pečlivě prověřit, zda jeho souhlas není ve skutečnosti záminka pro to, aby si každý mohl dělat, co chce. Zkušenost ukazuje, že i po prověření tohoto bodu je lepší navrhnout člověku, který se chce zapojit do komunity sám, aby přijal statut přítele komunity (viz 2. 8.). Pojetí tohoto statutu dovoluje lépe si uvědomovat zvláštní situaci daného páru⁵⁴. V této otázce mohou však existovat výjimky vyplývající z konkrétních okolností.

X. Svobodní bratři a sestry

10. 1. Členy komunity jsou rovněž svobodní muži a svobodné ženy, kteří v danou chvíli nežijí povolání ani k manželství ani k zasvěcenému životu nebo ke kněžství. Jejich polání se v danou chvíli rozvíjí právě na základě toho, že jsou jednoduše bratři nebo sestry z komunity Emmanuel. Tím připomínají všem ostatním, že nadpřirozená plodnost a naděje na “dokonalou radost”, která z toho plyne, stejně jako povolání do komunity mají základ již v rozvíjení křestního povolání, jenž předchází diferenciaci životních stavů.

10. 2. Svobodní bratři a sestry nežijí v bezpečí, které může zajistit věrné naplňování konkrétního životního povolání, jenž člověk přijal. Zakoušejí nedostatek a ochuzení, které je vede k tomu, aby svědčili o očekávání, v němž by měl žít každý křesťan nezávisle na svém životním stavu. Jejich jediná současná jistota, jistota víry, je, že jsou povoláni, aby žili pro Krista, aby mu říkali své “ano” bez podmínek a opakovali ho každý den v očekávání setkání s Ním. Vydávají svědectví o tom, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu. Jejich čekání na naplnění je znamením napětí, které zažívají všichni pokřtění, když vyhlížejí příchod Pána Ježíše, aby byl všechno ve všem (viz 1 Kor 15, 28). V tomto duchu jsou právě svobodní bratři a sestry z komunity zvláštními svědky naděje.

10. 3. Aby mohli svobodní žít tuto naději v situaci bezprostřední samoty a chudoby, opírají se o milost vylití Ducha svatého (viz 1. 13 – 1. 16.): “A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.” (Řím 5, 5) V adoraci se k nim připojuje Pán a dává jim sílu zvláštní přímluvné modlitby za příchod Božího království, na kterou se komunita může spolehnout. Svobodní tak rozvíjejí hluboké soucítění s mnoha a mnoha lidmi trpícími ve světě všemi formami samoty.

10. 4. Stejně jako všichni ostatní, kteří se zavazují následovat Krista, i svobodní mají žít v čistotě spojené s jejich aktuální situací, a to v jejich případě znamená zdrženlivost. Ve společnosti založené na požitkářství je přijetí takového životního stylu náročné, ale zároveň prorocké. Jejich svědectví čistého a věrného čekání ukazuje velikost a krásu lidské lásky. Je podporou pro zasvěcené bratry a sestry žijící v celibátu, pro komunitní kněze i pro manželské páry. Všichni členové komunity uznávají krásu svědectví svobodných bratří a sester v této oblasti a snaží se jim být oporou na jejich cestě.

10. 5. Svobodní bratři a sestry jsou v komunitě rovněž zvláštním znamením povolání k misiím ve světě jak skrze své profesní aktivity, tak skrze všechny své závazky v oblasti společenské, kulturní nebo zájmové. Svět je zvláštním místem, kde mohou díky svým různorodým aktivitám rozvinout svou plodnost a stávat se darem sebe sama pro budování civilizace Lásky. Svoboda, která je charakterizuje, jim dovoluje vstupovat do skutečné disponibility pro misie, více riskovat pro Pána a žít skutečnou odvahu, ke které vybízí evangelium. Mohou tak vtáhnout své bratry a sestry do bláznovství lásky, štědrosti a vydanosti. Ukazují plodnost, ke které Pán volá všechny pokřtěné.

10. 6. Svobodní očekávají mnoho od komunitního života, zvláště od sdílení v doprovázení a v maisonnée. Osobám ostatních životních stavů tedy leží na srdci, aby je přijímali, konkrétně jim pomáhali a opravdově s nimi sdíleli milosti, radosti i těžkosti jejich života. Stálá a konkrétní bratrská podpora je vzácnou pomocí pro to, aby každý svobodný mohl co nejlépe žít ve škole trpělivosti, kterou bezpochyby celibát je, aniž by byl stále konfrontován malomyslností a samotou a aby tak mohl naplno žít povolání k sebedarování. Zároveň konkrétní pomoc svobodných ostatním stavům, zvláště rodinám, dokazuje solidaritu komunitního života.

10. 7. Také svobodní dostávají zvláštní milost pro evangelizaci: i přes ochuzení v životním stavu, který si nevybrali, mohou prožívat radost a jejich radost i čistota odkazují na zdroj pravé Radosti. Působí jako kontrast ve světě, který často považuje za štěstí pouze okamžité naplnění svých tužeb. Když ve své situaci, očekávání, svobodní vyzařují radost, odpovídají tak na povolání Emmanuele žít ve světě, ale nebýt ze světa a vydávají svědectví o tom, že radost je především Boží dar: “Ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. … Nevyslovujete proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.” (1Kor 4, 1 – 5)

XI. Vedení komunity Emmanuel a fraternity Ježíšovy

11. 1. Vedení je založeno na vzájemné důvěře a solidaritě všech podílet se na životě a apoštolátu komunity. Členové Emmanuele podporují v modlitbách ty, kteří jsou povoláni vykonávat určitou zodpovědnost pro dobro všech.

1. Hlavní vedení komunity

11. 2. “Komunita Emmanuel je řízena moderátorem za účasti mezinárodní rady.” (Statuta, čl. 33) Na začátku se vedení komunity (rada a moderátor) obvykle scházelo jedenkrát týdně. Rychlé rozrůstání komunity ve světě a skutečnost, že členy rady se začali stávat i bratři a sestry ze zahraničí, však vedly moderátora k zavedení zprostředkovatelských struktur vedení, aby mu v jeho úkolu pomáhaly. Rada se tedy schází jedenkrát měsíčně, což umožňuje účast i jejím členům, kteří nebydlí ve Francii.

Rada komunity Emmanuel

11. 3. Úloha komunitní rady je definována ve Statutech (čl. 39, 45 a 46). Vykonává kontrolu nad každodenní správou komunity uskutečňovanou různými výbory a pracovními týmy (11. 9. – 11. 19.). Stanovuje obecné směřování komunitního života, apoštolátu i formace. Je garantem věrnosti komunitním milostem.

11. 4. Povolání komunity k misiím vede radu pravidelně ke “zkoumání znamení času”⁵⁵, k analýze situace v současném světě, k předjímání jejího vývoje, aby rozvoj její misionářské činnosti byl co nejefektivnější. Funkcí rady je uchování bdělosti a pozornosti. Misionářské povolání komunity se stává autentickým a je uznáno církví tehdy, když nabývá průkopnického charakteru. Stává se předchůdcem jako každý misionář hlásající Toho, který přijde, a připravující Jeho příchod, předchůdcem nových způsobů křesťanské přítomnosti ve světě.

11. 5. Komunitní misie se rozvíjejí podle dvou typů organizace, územní a napříč jednotlivými sekcemi. Místní (také územní) způsob je vlastní organizace komunitního života a apoštolátu na určitém území (oblast, sektor, provincie, Francie, ostatní země, ostatní kontinenty). Každý územní celek se vymezuje určitou stejnorodostí historickou, kulturní nebo národní. Misie napříč sekcemi odpovídají potřebám osob, k nimž směřují. Cílem misií mohou být různé životní stavy, jejich komunitní i lidská formace, dále rozvoj a solidarita v zaměstnání, nové sociální otázky, kulturní kontexty, umělecká tvorba… Některé tyto misijní aktivity jsou trvalé (skupiny podle životních stavů, formace), jiné pouze na určitý čas (evangelizační projekty postihující aktuální kulturní kontext apod.).

11. 6. Náročnost úkolů mezinárodní rady určuje také nezbytné vlastnosti jejích členů. Členy rady se mohou stát bratři a sestry angažovaní v komunitě a zasvěcení ve fraternitě (viz Statuta, čl. 38), kteří dobře znají a milují komunitu a mají pokud možno i zkušenost s vedením na místní úrovni nebo v konkrétních mezinárodních strukturách. Musí být disponibilní a moudří a mít dar rozlišování.

Rada fraternity

11. 7. “Formace, doprovázení, prohlubování duchovního života, solidarita v komunitě, věrnost církvi, komunitě a jejímu charizmatu jsou pod autoritou moderátora komunity Emmanuel, kterému pomáhá rada fraternity Ježíšovy.” (Statuta, čl. 47) Tato rada pomáhá moderátorovi také při organizaci a moderování duchovních setkání fraternity v Paray-le-Monial i jinde ve světě.

Poradní výbor

11. 8. Poradní výbor je statutární orgán (viz 11. 20. a 36.), jehož členy jsou “zodpovědní za hlavní apoštolské služby založené komunitou, koordinátoři provincií a starší komunity, o nichž se ví, že jsou prospěšní k prohloubení komunitního charizmatu, a další určení členové, aby bylo zajištěno vyvážené a kvalitní zastoupení životních stavů nebo určitých komunitních skutečností.” (Statuta, čl. 36) Moderátor a obě rady jsou součástí poradního výboru. Maximální počet jeho členů je pak 200. V některých případech může moderátor podle potřeby pozvat na zasedání poradního výboru několik osob navíc. Tito hosté nejsou členy poradního výboru a nestávají se ani automaticky členy modlitebního a volebního kolegia. Aby se mohli stát voliči, musí být jimi zvoleni podle postupu stanoveného zde v čl. 11. 36. “Poradní výbor se spolu s moderátorem a radou zamýšlí nad otázkami života a budoucnosti komunity. Za tím účelem poradní výbor poskytuje a přijímá informace a přistupuje k úkolům, které se po něm žádají. Nemá pravomoc rozhodovat ani řídit.” (Statuta, čl. 36)

Výkonná role

11. 9. Moderátor a rada delegují část zodpovědnosti za organizaci komunitního života a apoštolátu na výkonné orgány ustanovené podle územních celků nebo podle sekcí, do nichž se rozcházejí jednotliví členové rady. Jedná se buď o stálé výbory nebo o dočasné pracovní týmy.Tyto výbory a týmy jsou výkonnými orgány, v nichž probíhá syntéza a potvrzování misijních rozhodnutí. Zvláště na těchto místech probíhá činnost na principu subsidiarity (vzájemné pomoci a podpory). Nutně se od nich vyžaduje zodpovědná náročná práce: pravidelné schůzky s daným programem, informovanost, společná rozhodování s požadavkem svornosti na pozadí za cenu toho, že bude třeba se obrátit o posouzení na radu komunity. Podle potřeby a časové tísně se na žádost moderátora ustavují nové výbory či týmy a jiné zase zanikají. Frekvence schůzek těchto výborů je vždy určena konkrétními potřebami.

11. 10. Výbory, pracovní týmy a delegát za Francii vykonávají skutečnou zodpovědnost v oblasti, kterou jim vytyčili moderátor a rada. Nicméně všechna velká rozhodnutí o:

– velkých strategických počinech

– jmenování zodpovědných

– nebo o finančních prostředcích

musí být dříve, než se začnou uskutečňovat, schválena moderátorem a radou.

11. 11. V současné době pracují např. tyto výbory: výbor pro kněžskou službu, výbor pro zasvěcený život žen, výkonný výbor, mezinárodní výkonný výbor, výbor sekce mladých, výbor sekce Láska a Pravda, výbor sekce Přítomnost a Svědectví atd.

11. 12. Výbor pro kněžskou službu je moderátorem pověřen pomocí kněžím, jáhnům a seminaristům. Členy výboru jsou představitelé všech životních stavů, zodpovědným je kněz pověřený zabývat se otázkami souvisejícími se svátostným kněžstvím (viz Statuta, čl. 25). Pomáhá moderátorovi a v radě má na starosti hlavně následující otázky:

– péče o mladé uvažující o kněžství v komunitě Emmanuel (příprava cyklu “Farář arský” apod.) (viz 2. 28.)

– organizace a moderování roku svatého Josefa (viz 2. 28.)

– kontakty s biskupy kvůli inkardinaci, místu studia seminaristů, úkolům svěřeným kněžím

– doprovázení a rozlišování v oblasti povolání

– zvažování využití kněží v souladu se Statuty (viz čl. 28, bod 3)

– spravování funkčního rozpočtu určeného hlavně na formaci seminaristů

a další záležitosti týkající se obecně kněží a jejich místa v komunitě a ve fraternitě.

11. 13. Výbor pro zasvěcený život žen je moderátorem pověřen pomocí v oblasti života zasvěcených sester v komunitě. Členy výboru jsou představitelé všech životních stavů, zodpovědnou osobou je sestra pověřená zabývat se otázkami souvisejícími s celibátem zasvěcených sester (viz Statuta, čl. 32). Tento výbor pomáhá moderátorovi a v radě má na starosti hlavně následující otázky:

– přijímání a rozlišování povolání (víkendy na rozlišování povolání apod.)

– péče o mladé ženy, které uvažují o zasvěceném životě v celibátu (cyklus svaté Terezie)

– obsah roku modlitby a formace (viz 2. 48.) a obecně vše, co souvisí s formací zasvěcených sester

– zvažování apoštolských úkolů svěřených sestrám

– spravování funkčního rozpočtu

a dále vše ostatní, co se týká zasvěceného života žen v komunitě a ve fraternitě.

Může existovat i výbor pro zasvěcený život mužů. Zabýval by se analogickými otázkami jako výbor pro ženy.

11. 14. Moderátor jmenuje se souhlasem rady delegáta za Francii, jehož úkolem je pomáhat moderátorovi v běžném řízení komunitních záležitostí ve francouzských provinciích a dohlížet na výkon úkolů schválených moderátorem a radou. Zabývá se kromě jiného otázkami z následujících oblastí:

– koordinace apoštolských aktivit

– kontakty s biskupy

– financování

– jmenování různých zodpovědností

– zaměstnávání osob, které pracují pro komunitu

– rozhodování o komunitních závazcích vůči Francii.

V činnosti mu pomáhá výkonný výbor (viz 11. 15.) a úzce také spolupracuje se zodpovědnými za francouzské provincie.

11. 15. Výkonný výbor se schází každý týden s moderátorem a pomáhá mu v jeho práci. Ustanovení tohoto výboru bylo schváleno oběma radami na schůzce 12. – 14. září 1997 a zvlášť projednáno v poradním výboru 26. října 1997. Členy výkonného výboru mimo jiné⁵⁶ jsou:

– moderátor, který jej vede

– kněz “zodpovědný za specifické otázky týkající se svátostného kněžství” (Statuta, čl. 25)

– zasvěcená sestra pověřená zodpovědností za specifické otázky týkající se tohoto životního stavu (Statuta, čl. 32)

– delegát za Francii

– sekretář mezinárodního výkonného výboru (viz 11. 16.)

– ekonom, který má na starosti lidské zdroje a ekonomické záležitosti (péče o zaměstnance, financování, správa majetku, obecná administrativa…) (viz Statuta, čl. 43).

Moderátor může výbor doplnit o další osoby, o nichž je přesvědčen, že mu budou užitečně pomáhat v řízení komunity. Tento člověk může, ale nemusí být členem rady, důvodem jeho jmenování jsou potřebná charizmata, vlastní schopnosti nebo funkce, kterou v komunitním životě zaujímá.

11. 16. Mezinárodní výkonný výbor je pověřen moderátorem pomocí komunitním provinciím mimo Francii. Jeho členy jsou představitelé všech životních stavů:

– kněz “zodpovědný za specifické otázky týkající se svátostného kněžství”

– zasvěcená sestra pověřená zodpovědností za specifické otázky týkající se tohoto životního stavu

– ekonom

– ředitel Fidesca

– mnozí další, kteří přijali zodpovědnost za různé geografické oblasti (podle kontinentů nebo velkých zón).

Moderátor jmenuje se souhlasem rady sekretáře mezinárodního výkonného výboru, který výbor moderuje a pomáhá mu ve všech mezinárodních otázkách

11. 17. Výbor sekce mladých se schází dvakrát ročně na mezinárodní úrovni a zve všechny, kteří mají nějakým způsobem na starosti aktivity mladých v komunitě Emmanuel. Jeho členy jsou:

– zodpovědní za mladé v komunitě

– stálý zaměstnanec komunity pro tuto službu

– zodpovědný/í za mladé z každé provincie nebo země

– místní zodpovědní za službu a misie orientované na mladé lidi: vedoucí modlitebních skupin, večerních misijních škol, zodpovědní za fóra mladých apod.

– zodpovědní za mladistvé ve věku 16 – 17 let

– zodpovědní za evangelizační školy

– zodpovědní za kněze, zasvěcené sestry a rozlišování povolání

– několik dalších osob majících nějaký významný vztah ke službě mladým.

Činnost výboru je definována následovně:

• Vytváří vazbu mezi všemi komunitními aktivitami týkajícími se mladých na národní i mezinárodní úrovni (víkendy, fóra, formace, poutě, hledání povolání…).
• Je místem, kde si lze vyměňovat informace o nových misijních projektech pro mladé.
• Má také za úkol formovat zodpovědné za mladé a předávat jim návrhy směřování jejich činnosti schválené radou.

Výbor sekce mladých nemá na starosti vlastní komunitní život mladých; maisonnée, doprovázení a komunitní víkendy spadají do kompetence zodpovědných za provincie.

11. 18. Výbor sekce Láska a Pravda je moderátorem pověřen organizací apoštolátu v oblasti života manželských párů, snoubenců a osamělých rodičů a péčí o něj. V jeho čele stojí manželský pár zodpovědný za službu Láska a Pravda (viz 11. 20.). Je v kontaktu se zodpovědnými za tuto službu v jednotlivých provinciích a pomáhá jim v evangelizaci rodin. Výbor sekce Přítomnost a Svědectví se zase zabývá otázkami souvisejícími s apoštolátem v této oblasti.

11. 19. Na žádost moderátora a rady se mohou dočasně scházet různé pracovní týmy za účelem analýzy otázek komunitního života, formace, misií (nových apoštolských projektů apod.). Své výsledky pak předkládají radě.

11. 20. Moderátor určuje také zodpovědné za hlavní komunitní služby: Láska a Pravda (zabývající se otázkami apoštolátu v oblasti života rodin, manželských párů, osamělých rodičů), Přítomnost a Svědectví (zabývající se apoštolátem v oblasti světa práce a společenského a kulturního života), sekce mladých apod.

11. 21. V každé službě jsou zodpovědní vybízeni k tomu, aby pravidelně (nejméně jedenkrát za půl roku) podávali zprávy o svých aktivitách a projektech vedení komunity. Obrací se přímo na moderátora nebo na člověka, kterého moderátor určil, aby měl tu kterou konkrétní službu na starosti. Moderátor však zůstává jediným hlavním zodpovědným za aktivity komunity Emmanuel, může do jejich vedení proto kdykoliv zasáhnout.

Disponibilita

11. 22. Členové fraternity dávají souhlas ke své disponibilitě pro misie, ale pouze moderátor nebo jím pověřený delegát může po členech fraternity žádat službu ve jménu této disponibility. V každém případě si však oslovení bratři a sestry uchovávají svou svobodu a mohou na principu otevřenosti a zodpovědného rozhodování službu buď přijmout či odmítnout.

2. Vedení komunitních provincií

11. 23. Statuta předpokládají, že “každou komunitní provincii řídí koordinátor jmenovaný moderátorem se souhlasem mezinárodní rady. … Koordinátor provincie pracuje s vedoucím týmem.” (čl. 35) Vedoucí tým se skládá s osob, které určuje koordinátor provincie, označovaný také jako zodpovědný za provincii, a které rovněž potvrdil moderátor. Aby fungovalo dobré začlenění mladých do komunity, je dobré, aby byl členem vedoucího týmu provincie také zodpovědný za mladé. Pokud je to možné, koordinátor provincie je vybrán ze členů fraternity.

11. 24. Je-li některá provincie velmi rozsáhlá nebo má velký počet členů, může zodpovědný požádat o její rozdělení na sektory. Každý sektor pak dostává svého zodpovědného. Rozdělení na sektory i vhodná volba zodpovědných se dějí vždy pouze se souhlasem moderátora po vyslovení názoru rady komunity. Zodpovědní za sektory si také mohou vytvořit své vedoucí týmy, aby jim pomáhali v práci, kterou vedení vyžaduje. Je-li koordinací provincie nebo sektoru pověřen manželský pár, vykonávají tuto zodpovědnost obvykle oba.

11. 25. Zodpovědnost koordinátora za provincii spočívá podle Statut (čl. 35):

– v moderování komunitního života dané provincie

– v péči o své členy

– v organizaci formace

– v povzbuzování a koordinování apoštolských aktivit.

V případě, že je provincie rozdělena na několik sektorů, deleguje zodpovědný za provincii některé ze svých kompetencí podle potřeby na zodpovědné za sektory, ale ponechává si zodpovědnost za řízení celku pro dobro všech bratří a sester i celé komunity.

11. 26. V organizaci komunitního života dbá zodpovědný spolu s vedoucím týmem:

– na organizaci maisonnée (viz 5. 2.), na výběr vedoucích maisonnée a na jejich formaci

– na svolávání a moderování pravidelných komunitních víkendů

– na koordinaci všech služeb potřebných ke komunitnímu životu

– na spolupráci s místními právními celky souvisejícími s komunitou a na spravování desátků.

Připomeňme, že každá provincie by měla:

• předložit každý rok moderátorovi nebo jeho delegátovi funkční rozpočet provincie
• mít v pořádku účetnictví a zpřístupnit ho podle potřeby ekonomovi komunity (viz Statuta, čl. 43)

Koordinátor provincie dbá také na to, aby všechny aktivity, za něž nese komunita zodpovědnost, probíhaly v příslušném právním řádu a měly všechna potřebná zajištění.

11. 27. V oblasti péče o jednotlivé členy komunity dbá zodpovědný za provincii spolu s vedoucím týmem:

– na zajištění doprovázení a na formaci doprovázejících

– na harmonický komunitní život svých členů s vědomím toho, že žádosti o angažovanost schvaluje rada komunity (viz Statuta, čl. 45)

– na první pozvání do fraternity

– na to, aby se každý podle svých schopností podílel na komunitních a apoštolských službách.

Zodpovědnost koordinátora provincie zahrnuje rovněž péči o všechny životní stavy. Věnuje tedy pozornost specifickým potřebám laiků, kněží i zasvěcených, kteří patří do jeho provincie, a stará se také o zachycení povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu, kterým je třeba věnovat dostatečnou péči. Zapojuje se také do úvah o misijních úkolech kněží a zasvěcených v jeho provincii.

11. 28. V oblasti formace osob dbá zodpovědný za provincii a/nebo za sektor spolu se svým vedoucím týmem:

– na speciální formaci pro bratry a sestry podle jednotlivých etap (podle návrhu mezinárodní rady, viz také Statuta, čl. 35 a zde 6. 4. – 6. 7.)

– na obsah vyučování, která probíhají při komunitních víkendech

– a obecně také na zajištění formace jednotlivých zodpovědných za služby.

Koordinátor provincie má také formovat vybrané členů své provincie pro práci koordinátora, aby je připravil tak, že bude moci být jednou v zodpovědnosti nahrazen. Nejvhodnějším místem pro tuto formaci je vedoucí tým.

11. 29. V oblasti koordinace apoštolských aktivit dbá zodpovědný za provincii a/nebo za sektor:

– na povzbuzování evangelizační horlivosti všech členů komunity

– na svolávání a moderování apoštolského výboru dané provincie (viz Statuta, čl. 35)

– na dobré fungování místních aktivit navrhovaných radou komunity (modlitební skupiny, hlavní apoštolské služby, poutě, farní misie, účast na sesích v Paray-le-Monial, je-li to možné…)

– na organizaci aktivit sekce soucítění

– na uskutečňování nových evangelizačních projektů tak, aby komunita odpovídala na specifické místní potřeby

Zodpovědnost za provincii a/nebo sektor zahrnuje také moderování farností svěřených komunitě. Koordinátor při tom úzce spolupracuje se skupinou kněží pověřených pastorační službou farnosti.

11. 30. Koordinátor za provincii je moderátorem pověřen také k udržování kontaktů s biskupem/biskupy dané provincie (viz Statuta, čl. 35). Informuje moderátora i radu o všech kontaktech, které s biskupy má, a respektuje přitom pravidla stanovená ve Statutexh, čl. 45.

11. 31. Stejně jako na ostatních stupních zodpovědnosti (viz 11. 21.), také koordinátoři provincie mají pravidelně informovat centrální vedení komunity o svých aktivitách a projektech. Obrací se buď přímo na moderátora nebo na delegáta, kterého moderátor pro danou provincii ustanovil. Jak říkají Statuta, “mezinárodní vedení – moderátor a rada- je zodpovědné za společný prospěch komunity a jejích členů, a především za charizma komunity Emmanuel. Má možnost zasahovat do řízení provincie, když se jedná o zájem osob, o otázky apoštolátu, o církevní vztahy a o aplikování vlastního komunitního charizmatu, obecněji o rozvoj provincie v součinnosti s celkem.”(čl. 35) Zodpovědní za provincie se scházejí s moderátorem, pokud je to možné, dvakrát ročně, aby společně probírali otázky spojené s jejich službou.

Požadované vlastnosti koordinátora provincie

11. 32. Koordinátorovi provincie leží na srdci především to, aby svou službu vykonával v pokoře a naslouchání bratřím. Je pokud možno starším (“služebně”) členem komunity a je-li to možné také členem fraternity. Je v něm hluboce zakořeněn komunitní duch. Je dobré, pochází-li z provincie nebo ze země, kde se komunitní provincie nachází, aby se mohl lépe starat o dobro bratří a sester, působit jako ten, kdo sjednocuje, uplatňovat své charizma rozlišování, časovou disponibilitu a organizační schopnosti.

Zvláštní postavení rodících se provincií

11. 33. Péči o rodící se provincie zajišťuje mezinárodní výkonný výbor. Obvykle bývá ustanoven doprovázející takové provincie, který je s ní v pravidelném kontaktu. Zajišťuje kontakt mezi místním zodpovědným a vedením komunity. Navštěvuje ji jak často může, nejméně však jedenkrát za rok. Sekretář mezinárodního výkonného výboru má za úkol informovat moderátora o vývoji nové provincie a předkládat mu všechna rozhodnutí, která se provincie týkají.

11. 34. Není vždy možné ani žádoucí jmenovat koordinátora provincie, která začíná. Může chybět člověk, který by disponoval vlastnostmi požadovanými pro službu koordinátora (viz 11. 32.). Nebo je místní komunita tak malá a krátce na světě, že by jmenování koordinátora působilo uměle a bylo by předčasné. Anebo prozatím není člověk, který by reprezentoval celek provincie, která se může skládat z oddělených a sobě vzdálených oblastí. V těchto případech hledá komunita nejlepší možné řešení. Určí-li prozatím za zodpovědného bratra či sestru ze zahraničí, dělá to na co nejkratší možnou dobu.

Financování

11. 35. Jedenkrát za rok referuje ekonom komunity Emmanuel (viz Statuta, čl. 43) na zasedání poradního výboru o finanční situaci v komunitě. Také koordinátor každé provincie by měl každoročně informovat členy komunity o způsobu použití jejich desátků.

Řešení konfliktů

11. 36. Každý člen komunity může kdykoliv požádat o schůzku s moderátorem nebo s jeho delegátem. Může se na něho obrátit, když nesouhlasí s rozhodnutím koordinátora provincie nebo jiného zodpovědného, týkajícím se jeho osoby např. v otázkách komunitního života nebo v jiné záležitosti. V těchto případech náleží konečné rozhodnutí moderátorovi ve spolupráci s radou.

3. Volby

11. 37. Statuta popisují způsob určování členů mezinárodní rady komunity. Jedná se o volební proces. Rada pak volí moderátora. Celému procesu předchází tzv. “volba voličů” (viz 11. 40.). Kromě voleb mezinárodní rady se žádný jiný úkol v komunitě ani ve fraternitě nestává předmětem volby. Členové rady fraternity jsou vybráni moderátorem (viz Statuta, čl. 49). Zodpovědní za provincie, za hlavní apoštolské služby, členové výkonného výboru aj. jsou také určováni moderátorem, ale s vyjádřením nebo se souhlasem obou rad, podle jednotlivých případů (viz Statuta, čl. 35 – 36, 41 – 46).

11. 38. Při sestavování Statut byla pro způsob sestavování komunitní rady upřednostněna dvě kritéria: otevřenost a opatrnost. Otevřenost se naplňuje díky volebnímu systému, který ji umožňuje více než způsob kooptace, a také díky systému obnovování rady po třetinách každé tři roky. Opatrnost zase vedla jednak k omezení mandátu na tři roky s maximálně dvojnásobnou obnovitelností, jednak k dvoustupňové volbě moderátora, aby se vyloučila volební kampaň některých osob. Tato pravidla jsou velmi složitá, ale byla přijata proto, aby byla podpořena jednota komunity a její dynamický rozvoj. Navíc záležitost voleb kolegia a rady je věcí služby a ne vlastních zájmů, moci nebo prestiže. Volební proces nelze přirovnat ke klasickému demokratickému procesu. Je třeba především naslouchat Duchu svatému v modlitbě, jak připomínají Statuta: “Volba kolegia a rady probíhá za vzývání Ducha svatého, ve svobodné zodpovědnosti a za hledání Boží vůle.” (čl. 37) Níže uvedené poznámky k volebnímu procesu je tedy třeba chápat ve světle popsaných principů.

Formace modlitebního a volebního kolegia

11. 39. Volební proces vedoucí ke zvolení mezinárodní rady komunity začíná volbou modlitebního a volebního kolegia. Statuta (čl. 37) říkají, že toto kolegium “tvoří kromě moderátora, rady komunity Emmanuel a rady fraternity Ježíšovy také poradní výbor (jmenovaní členové) a určitý počet delegovaných voličů. Ti jsou zvoleni v rámci provincie všemi angažovanými členy. Počet delegovaných voličů určených pro každou provincii stanoví rada v poměru k počtu angažovaných členů.” Rada s moderátorem stanoví konečný počet delegovaných voličů pro jednotlivé provincie půl roku před chystanými volbami. Jejich počet se stanovuje v poměru k počtu angažovaných členů, každá provincie však musí v modlitebním a volebním kolegiu mít alespoň jednoho zástupce. Volbu voličů organizuje každý koordinátor provincie sám. Delegovanými voliči se mohou stát všichni angažovaní členové kromě moderátora, současných členů rady a jmenovaných členů poradního výboru. Tajné hlasování může proběhnout až za účasti prosté většiny, v případě rovnosti hlasů probíhá druhé kolo, příp. ještě další, nedojde-li ke vzájemné dohodě. Každý volič dostává seznam volitelných angažovaných členů provincie a seznam jmenovaných členů poradního výboru, kteří nemohou být za delegáty zvoleni.

Volby v mezinárodní radě

11. 40. Odstupující rada a moderátor mohou podpořit motivované a zodpovědné hlasování delegovaných voličů tak, že volebnímu a modlitebnímu kolegiu představí seznam osob vhodných pro členství v nové radě. Je zřejmé, že rozšiřování komunity na všechny světové kontinenty ztěžuje volbu, neboť voliči obvykle neznají volitelné bratry a sestry z jiných zemí. Odstupující rada nese navíc, na základě svých zkušeností a naslouchání Duchu svatému, zodpovědnost za to, že bude zachována kontinuita vedení komunity, tedy i jejího charizmatu. K sestavení seznamu volitelných osob žádá rada zodpovědné jednotlivých provincií, aby jí předali jména osob (z jejich i jiných provincií), kteří podle nich splňují požadované vlastnosti. Na základě těchto informací moderátor a rada seznam volitelných osob sestavují. Musí v něm být nejméně dvakrát více jmen než míst, která je třeba obsadit. Při sestavování nové rady je důležité respektovat kritéria ze Statut (čl. 37) a dbát na rovnováhu mezi kontinuitou a novým proudem, mezi životními stavy, muži a ženami, ale také na rovnováhu geografickou.

11. 41. Vyrobený seznam je před volbami představen v poradním výboru. Jeho členové mohou svobodně navrhnout ještě další jména k rozlišování moderátorovi a jeho poradcům. Seznam je uzavřen před jeho prezentací ve volebním a modlitebním kolegiu.

11. 42. Modlitební a volební kolegium je svoláno ve vhodný čas na předem určené místo, svolává jej moderátor po vyjádření rady (viz Statuta, čl. 37).

11. 43. Členové modlitebního a volebního kolegia dostanou nejméně čtrnáct dní před volbami poštou některé podklady, aby o své volbě mohli předem v modlitbě a v klidu přemýšlet:

– seznam členů současné rady s označením počtu mandátů a s označením těch, které je možno znovu zvolit

– seznam bratří a sester z celé komunity, kteří mají právo být zvoleni, tzn. že jsou angažovaní v komunitě a zasvěcení ve fraternitě

– seznam bratří a sester, které odstupující rada eventuálně navrhuje po konzultaci s poradním výborem. V den volby odstupující moderátor krátce kolegiu představí tyto osoby a vysvětlí důvod, proč je navrhuje.

11. 44. Je třeba zdůraznit, že členové kolegia jsou absolutně svobodní ve svém hlasování a mohou zvolit kohokoliv z volitelných členů komunity (angažovaných v komunitě Emmanuel a zasvěcených ve fraternitě Ježíšově, viz Statuta, čl. 38). Hlasování je tajné.

11. 45. K účasti na volbách je pozván také biskup doprovázející komunitu nebo jeho zástupce. Na dobrý průběh a platnost voleb dohlíží jeden ze starších členů komunity, určený moderátorem. Není členem ani rady komunity ani rady fraternity. Má kolem sebe přísedící. Je to on, kdo posléze vyhlašuje výsledky voleb.

11. 46. V prvních dvou kolech volby členů rady je pro zvolení třeba absolutní většina hlasů. Ve třetím a v následujících kolech platí poměrná většina, její hodnota však musí být vždy vyšší než třetina odevzdaných hlasů.

11. 47. Hlasovat ve volebním a modlitebním kolegiu mohou hlasovat pouze přítomné osoby. Je však možné zplnomocnit svého zástupce. Nikdo z členů kolegia, kromě moderátora, nemůže platně přijmout více než pět pověření. Plná moc je platná pouze tehdy, obsahuje-li datum a podpis.

11. 48. Zasedání volebního a modlitebního kolegia se mohou zúčastnit pouze jeho členové.

Volba moderátora

11. 49. Nově zvolená rada se sejde a volí moderátora. Moderátor je zvolen, obdrží-li více než dvě třetiny hlasů.

XII. Slavný kříž

12. 1. Společenství Slavný kříž (Croix Glorieuse) existuje pro členy komunity (jež jsou pokud možno zároveň členy fraternity Ježíšovy), kteří kvůli své dlouhodobé nemoci nebo fyzickému postižení či pro utrpení svých blízkých přijímají hlubší společenství s Kristem v Jeho utrpení a v díle Jeho vykoupení, které završil svou smrtí na kříži a svým vzkříšením. Bratři a sestry, kteří se připojují ke Slavnému kříži, s láskou přijímají a uznávají své povolání žít v komunitě evangelizační poslání doplnit “to, co zbývá do míry utrpení Kristových,… svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.” (Kol 1, 24)

Svědkové Kristova vítězství

12. 2. Členové Slavného kříže jsou díky své velkorysosti a darování sebe samých v komunitě znamením společného povolání všech bratří a sester a zvláště členů fraternity Ježíšovy přijímat “ve svém životě těžkosti všeho druhu s úmyslem potěšit Ježíše a mít s Ním tak podíl na spáse všech lidí” (viz zde 1. 35.). Připomínají také, že každý misijní úkol se naplňuje na kříži a že každý pokřtěný je povolán nést svůj kříž a následovat Ježíše (Mt 16, 24).

12. 3. Vydávají svědectví o Kristově vítězství na kříži nad jakoukoliv formou smrti společně s Marií, která stála pod křížem, a Duchem svatým, kterého přijímají a který jim dává sílu žít jejich povolání. Svou sílu, radost i naději čerpají z Kristova vzkříšení. Svobodným a láskyplným přijetím podoby trpícího Krista jsou tito bratři a sestry znamením Jeho vykupitelské přítomnosti uprostřed svého lidu.

Život daný za misie

12. 4. Někteří členové komunity odpovídají na své osobní povolání přijetím účasti ve společenství Slavného kříže a naplno tak uskutečňují své komunitní povolání.

12. 5. Při adoraci mají členové Slavného kříže zvláštním způsobem

– bdít spolu s Ježíšem v Getsemanech a utěšovat Jej

– modlit se za členy komunity a za všechny misijní aktivity.

12. 6. Podle vzoru sv. Terezie z Lisieux, která prohlásila: “Mou radostí je neustále bojovat za zrození vyvolených” evangelizují členové Slavného kříže tak, že s láskou přijímají nároky a omezení každodenního života. Svou modlitbou a obětí nesou různé komunitní aktivity. Dokazují také, že evangelizace není jen apoštolská aktivita, ale že může být plodnější právě díky oběti a odříkání pro lásku Krista i lidí. V tomto smyslu hrají členové Slavného kříže hlavní roli v každém komunitním apoštolátu.

Život z modlitby

12. 7. Stejně jako jsou pro všechny členy komunity adorace a meditace nad Božím slovem hlavními pilíři jejich modlitebního života, pro bratry a sestry Slavného kříže je jedním z nejcharakterističtějších znaků sjednocení s Ježíšem a Jeho utrpením v Getsemanech, přebývání s Ním a utěšování Jeho Srdce, zvláště každý předvečer prvního pátku v měsíci (tzv. Svatá Hodinka). Kromě toho se všichni členové Slavného kříže tam, kde právě každý z nich je, každý pátek (nejlépe v 15 hodin) společně modlí tajemství bolestného růžence. Touto modlitbou se sjednocují a obětují ji za každého z nich.

Upravený komunitní život

12. 8. Členové Slavného kříže se účastní komunitního života (maisonnée, doprovázení, víkendy, různé evangelizační služby) podle svých možností. Zodpovědní za provincie či sektory je povzbuzují, aby sami vynalézali a navrhovali formy komunitního života a služby, které budou vyhovovat jejich možnostem.

12. 9. Členové Slavného kříže mají v každé oblasti svého zástupce. Určuje jej zodpovědný za Slavný kříž se souhlasem zodpovědného za provincii. Má za úkol pomáhat bratřím a sestrám ze svého kraje žít jejich povolání a specifické poslání a být pozorný k jejich potřebám. Prokazuje mimořádné soucítění vůči všem trpícím členům komunity a je pozorný při rozlišování, kdo z nich má povolání do společenství Slavného kříže. Zajišťuje kontakt se zodpovědnými za sektory nebo provincie a se zodpovědnými za Slavný kříž, které pravidelně informuje o dění ve svěřené oblasti.

12. 10. Několikrát ročně se členové Slavného kříže scházejí v oblastních skupinách a jedenkrát za rok prožívají společně všichni víkend v Paray-le-Monial.

Kritéria pro rozlišování

12. 11. Slavný kříž je společenství pro dlouhodobě nemocné a fyzicky postižené členy komunity, u nichž bylo již dříve potvrzeno povolání do komunity, příp. do fraternity. Avšak ne každý, kdo trpí, je starý, nemocný nebo postižený, dostal povolání připojit se ke Slavnému kříži. Povoláni však mohou být i blízcí příbuzní trpících (partner, otec, matka) (viz 12. 1.).

12. 12. Bratři a sestry ze Slavného kříže mohou zažívat boje a přechodné osobní vzpoury, ale věří, že jim Pán dá sílu projít touto zkouškou. Jistota, že jejich oběť má vysokou hodnotu ve společenství svatých, jim pomáhá odevzdávat se v důvěře do Otcovy vůle s nimi.

12. 13. Rozlišování povolání provádí každý sám ve spolupráci s osobami pověřenými doprovázením Slavného kříže, které jsou v kontaktu s místními zodpovědnými za provincii.

Solidarita členů komunity Emmanuel

12. 14. Členové Slavného kříže potřebují kvůli zkouškám, kterými procházejí, zvláštní podporu. Bratři a sestry z komunity dbají na to, aby jim byli na blízku, usnadnili jim přístup ke komunitnímu životu a prokazují jim diskrétní bratrské soucítění. Jsou pozorní, aby zachytili období nejtěžších zkoušek, které trpící pravidelně postihují, a snaží se je podepřít svou láskou a svou modlitbou.

12. 15. Zodpovědní za provincie, za sektory i za různé služby jim bez obav svěřují nejen úmysly modliteb, ale také aktivní účast na komunitním životě podle jejich možností. Mají je při osobním kontaktu vždy povzbuzovat.

12. 16. Zvláštní pozornost je třeba věnovat doprovázení bratří a sester Slavného kříže, protože potřebují být vedeni, podporováni a povzbuzováni v jejich specifickém povolání. Zodpovědní se pravidelně ujišťují, zda je tento požadavek ze strany doprovázejících správně pochopen.

12. 17. Členové komunity rovněž podporují bratry a sestry Slavného kříže, když se s nimi sjednotí díky drobným každodenním událostem, které za ně z lásky nabídnou jako oběť (viz 1. 26.)

Příloha 1

Duchovní zápisník

Členové komunity Emmanuel uznávají své povolání na cestu ke svatosti. Různá komunitní doporučení a závazky (častý svátostný život: každodenní účast na eucharistii, svátost smíření…, adorace, soucítění, evangelizace, maisonnée, život v bratrském společenství, doprovázení, sdílení…) pak považují za prostředky určené k tomu, aby naslouchali Pánu, odevzdávali se Mu, žili podle Jeho slova a konali Jeho vůli. Již od začátku doporučuje komunita svým členům konkrétní prostředek, jak si tyto věci více uvědomovat a podle nich žít, a sice vést si duchovní zápisník.

Takový zápisník umožňuje každému, kdo se pro něj rozhodne a věrně si jej vede, jednoduchý prostředek, skrze který lze konkrétně uskutečňovat svoji touhu po obrácení a zakoušet pomoc Boží milosti. Může mít různé podoby. Jednou z možností je udělat si na každý týden tabulku a zapsat do ní věci, na které ten týden budu dávat pozor. Díky tabulce a určitému zpytování svědomí si můžu objektivně ověřit, zda jsem dostál svému rozhodnutí např. jít každý den na mši, modlit se denně stanovenou dobu, uskutečnit takovou a takovou drobnou oběť, věnovat určitý čas duchovní četbě, zaměřit se na konkrétní věc vedoucí k většímu obrácení atd. Je normální, že se úkoly s časem vyvíjejí, když se mi jedna věc začne dařit, přejdu na další. V kolonkách nemusí figurovat pouze duchovní záležitosti, ale i věci z běžného života, jako dostatečný spánek, čas na aktivní odpočinek a sport, čas pro rodinu, čas pro pár apod. Je možné zapsat si také úmysly modliteb vlastních i společných, např. z maisonnée.

Duchovní zápisník je zcela osobní. Nikomu se neukazuje. Může pomoci připravit se na sdílení v maisonnée (viz Zvyklosti 5. 7.) nebo na doprovázení.

Komunita také doporučuje zaznamenávat si pravidelně do duchovního nebo zvláštního zápisníku Boží slovo a apoštolské úmysly.

Zápisník Božího slova slouží k zapisování slov z Písma nebo z liturgie, která živí náš vztah s Bohem. Díky pečlivě vedenému zápisníku si můžeme snáze uvědomit, že je nám Bůh blízko a že k nám promlouvá. Je to konkrétní způsob, jak uznat význam Slova, které nám dává a uchovat jej, jako Maria, ve svém srdci (viz Lk 2, 51). Když si slovo zapisujeme, proniká nám hlouběji do srdce a lépe si ho zapamatujeme. Můžeme si jej také časem připomenout, rozjímat jej a rozpoznat, jak nás skrze Něj chce Pán vést.

Do apoštolského zápisníku si každý zapisuje svá rozhodnutí týkající se evangelizačních aktivit a také výsledky svého snažení. Můžeme si zapisovat také krátká svědectví související s naší evangelizační aktivitou a kontakty na osoby, které jsme takto poznali, abychom je v případě potřeby mohli kontaktovat. Apoštolský zápisník dopomáhá věrnosti v naší misii.

Příloha 2

Synoda o zasvěceném životě

Papež Jan Pavel II. podpořil ve své promluvě na Synodu o zasvěceném životě 4. 10. 1994 působení nových forem komunit, které spojují všechny životní stavy:

“V nedávné době se objevil určitý počet “hnutí” či “církevních společenství”. Jedná se o skutečnost, která charakterizuje historický okamžik, v němž se nachází současná církev. S opravdovým potěšením je třeba konstatovat, že paleta těchto společenství pokrývá všechny možnosti přítomnosti křesťanů v dnešní společnosti (Vyučování, VII, 1984, 290). Ačkoliv se tato hnutí a společenství utvářejí mezi laiky, směřují své členy, nebo jejich část, k životu podle evangelních rad. V důsledku toho, i přesto, že se jedná o sdružení laiků, vznikají v jejich středu skupiny nebo komunity zasvěceného života. Navíc tuto formu zasvěceného života může provázet otevřenost pro svátostné kněžství v komunitách, které přijímají kněze nebo dopomáhají seminaristům na cestě ke kněžskému svěcení. A tak se stává, že některá z těchto hnutí v sobě zahrnují obraz církve se všemi třemi rozměry, jak se historicky rozvíjely: laickým, kněžským i rozměrem života zasvěcených duší ve smyslu evangelních rad.”

” Protože nelze zacházet do podrobností o jednotlivých hnutích, považuji v tuto chvíli za dostatečnou zmínku o existenci těchto nových skutečností, abych zdůraznil především význam jejich přítomnosti v dnešní církvi.”

“Je třeba v nich vidět znamení charizmat, která Duch svatý církvi dává ve stále nových podobách, někdy dokonce nepředvídatelných. Zkušenost posledních let dovoluje potvrdit, že charizmatický život v souladu se základy víry se zdaleka nevyčerpal a nachází v církvi nová vyjádření, speciálně v oblasti zasvěceného života.”

“Zvláštním aspektem této zkušenosti, a v jistém smyslu dokonce novým, je význam, který v sobě obvykle nese laický charakter. Je pravda, že může i v náboženské oblasti dojít k nedorozumění v chápání pojmu “laický”. Rozhodnou-li se laici pro život podle evangelních rad, bezpochyby vstupují v určité míře do zasvěceného života, odlišného od běžného života ostatních věřících, kteří si zvolili cestu manželství a zaměstnání ve světě. “Zasvěcení” laici si chtějí uchovat a upevnit vztah s titulem “laici”, protože i nadále zůstávají součástí Božího lidu a podtrhují původ termínu “laik” (z řec. laos=lid). Vydávají svědectví o svém příslušenství k ostatním bratřím a sestrám, od nichž se nemusí oddělovat ani v civilním životě.”

“Velmi významná a zajímavá je také církevní vize těchto hnutí, v níž se projevuje pevná vůle zakoušet církev v plnosti jako komunitu Kristových učedníků a obnovovat ji prohlubováním její jednoty a spolupráce mezi “laiky” a kněžími v osobním životě i v apoštolátu.”

“Je pravda, že tyto tři charakteristiky (charizmatická vitalita, vůle svědčit o příslušnosti k Božímu lidu, nárok společenství zasvěcených osob s laiky a kněžími) platí obecně pro všechny formy zasvěceného řeholního života, ale stále usilovněji se uplatňují v současných hnutích, která se navíc odlišují závazkem hlubokého přilnutí k tajemství církve a služby vhodné pro jejich poslání. ”

Příloha 3

Paray-le-Monial a komunita Emmanuel

1. Paray-le-Monial v historii církve

Paray-le-Monial je místem, kde dal Ježíš novým způsobem poznat své Srdce během tří velkých zjevení Markétě Marii Alacoque:

• 27. prosince 1673

Ježíš dává Markétě Marii spočinout na svých prsou. Odkrývá jí nádheru své lásky. Vybral si ji, aby rozšířil žár této “planoucí lásky” a zachránil duše. Ježíš vkládá Markétino srdce do svého a vrací jí ho celé zapálené…

• první pátek 1674

Ježíš se zjevuje Markétě Marii při adoraci Nejsvětější svátosti. Ukazuje jí své zářící rány, které vypadají jako slunce, a svůj bok podobající se rozpálené peci. Stěžuje si na nedostatek lásky, kterou mu lidé prokazují za vše, co pro ně vytrpěl… K nápravě žádá dva skutky: svaté přijímání na první pátek každého měsíce a svatou hodinku na první čtvrtek večer jako výraz společenství pro jeho utrpení v Getsemanech.

• velké zjevení v červnu 1675

Ježíš ukazuje své Srdce: “Hle, Srdce, které tolik milovalo lidi, že si nic neponechalo a zcela se vydalo, nechalo se za ně strávit, aby jim ukázalo svou lásku. Odměnou je mi od většiny z nich pouze nevděk v jejich neúctě a svatokrádežnosti, skrze jejich lhostejnost a pohrdání vůči mně v této svátosti lásky. Ještě větší bolest mi působí to, že takto jednají srdce, která jsou mi zasvěcena.”

Ježíš žádá, aby byl pátek oktávu Božího těla slaven jako slavnost Jeho Srdce. Úctou k Jeho srdci lze napravit křivdy, které mu byly způsobeny při slavení eucharistie. Jmenuje bohatá zaslíbení těm, kteří mu vzdají tuto čest nebo se postarají o její šíření.

Statut Paray-le-Monial v historii církve je zvláštní.

Po Kristově zjevení Markétě Marii se tam zrodila úcta k Ježíšovu Nejsvětějšímu Srdci. Odtud se rozšířila do celého světa a získala univerzální rozměr. Poselství Paray zdůraznilo několik papežů, kteří o něm vydali mnoho dokumentů (Lev XIII., Pius XI., Pius XII. Jan XXIII., Pavel VI., Jan-Pavel II.⁵⁷).

Paray-le-Monial je jedním ze tří Kristových soukromých zjevení uznaných církví, kterému byl věnován i liturgický prostor. Před slavností Nejsvětějšího Srdce to bylo Boží tělo (slavnost Těla a Krve Páně) na základě Ježíšova zjevení Juliáně z Cornillonu (v belgickém Liège). 30. 4. 2000 vyhlásil papež Jan Pavel II. u příležitosti svatořečení sestry Faustiny neděli Božího milosrdenství v souvislosti s Kristovým zjevením této sestře.

Uveďme také, že ústřední místo v poselství Paray zaujímá eucharistická adorace. Jednak většina Ježíšových zjevení proběhla při adoraci Nejsvětější svátosti, jednak Ježíš žádá, aby byla eucharistie lépe uctívána, zvláště od duší Jemu zasvěcených.

V době, kdy koná svou zkázu v církvi jansenismus, přichází Bůh se svým poselstvím lásky a milosrdenství. Vybírá si k tomu symbol lidského srdce, Kristovo lidství nám tak odhaluje Jeho božství, lidská láska odkrývá lásku božskou. To také začleňuje Paray do perspektivy Vtělení: Bůh se stal člověkem … a “miloval lidským srdcem” (Gaudium et Spes).

Zjevení svým důrazem na nápravu kladou otázku po hloubce a opravdovosti našeho vlastního eucharistického života: jak adorujeme a přijímáme Ježíše? Zároveň nás vedou k poznání, že díky společenství svatých a skrze naši lásku můžeme “utěšovat” Ježíšovo Srdce… To je také smysl svaté hodinky: již na začátku se Ježíš ptá Markéty Marie, zda Mu chce být na blízku a sdílet s Ním Jeho úzkost, aby nebyl v Getsemanech sám. Tam totiž trpěl nejvíc, když si uvědomoval, že vysoká oběť, kterou přináší, může být zbytečná, protože někteří nebudou chtít být spaseni.

Markéta Marie shrnuje milost poselství z Paray-le-Monial v následujícím textu: “Božské Srdce je nevyčerpatelný zdroj, z něhož neustále vytékají tři proudy. První je proud milosrdenství pro hříšníky, na které sestupuje duch kajícnosti a pokání. Druhý proud je láska zasahující všechny ubožáky, kteří se ocitají v nějaké nouzi a zvláště ty, kteří směřují k dokonalosti. Díky lásce poznají, jak překonávat překážky. Z třetího proudu plyne láska a světlo pro vybrané přátele, s kterými se chce Pán více sjednotit a předat jim poznání a svá pravidla, aby se mu zcela zasvětili a každý svým způsobem mu prokazovali slávu.”

Jinými slovy obsahuje poselství Paray-le-Monial tři základní dimenze: milosrdenství pro hříšníky, bratrskou lásku a soucítění, které jsou nejlepším způsobem úcty Ježíšova Srdce, a jednotu s Kristem, jehož Srdce jsme dostali, abychom se mu podobali.

2. Role poselství Paray-le-Monial v komunitě

Když Pierre Goursat řekl Martě Robinové, že by se Paray-le-Monial mohlo stát sídlem Emmanuele, Marta ho opravila: “Řekněte raději srdcem!” Není tedy náhoda, že byla komunita přivedena do Paray-le-Monial k Ježíšovu Srdci⁵⁸. Čím lépe poznávala jeho poselství, tím bylo jasnější, že je to syntéza komunitních milostí: tajemství vtělení, úcta k eucharistii, adorace, soucítění a evangelizace, otevřenost Duchu svatému nebo povolání stát se svědky Božího milosrdenství.

Tajemství vtělení

Úcta k Ježíšovu Srdci vyzdvihuje tedy nejprve realitu vtělení. “V této úctě věřící potvrzuje a prohlubuje své přijetí tajemství vtělení, které učinilo Slovo blízké lidem a dosvědčilo, s jakou láskou je Otec hledá.” (Jan Pavel II., Poselství svatého Otce ke stému výročí zasvěcení lidstva Ježíšovu božskému Srdci) V tomto smyslu lze říct, že úcta k Nejsvětějšímu Srdci není pouze jedna z mnoha zbožností. V Ježíšově Srdci se odhaluje tajemství křesťanství, náboženství a lásky. Povoláním členů komunity je žít tuto lásku a svědčit o ní světu.

Eucharistie

Otevřená rána v Ježíšově srdci na kříži je výrazem lásky do krajnosti, daru, který Kristus svátostně obnovuje při každé eucharistii. Při této svátosti vydává své tělo a svou krev za spásu světa a ukazuje nekonečnou lásku Boha Otce. “Úcta k Ježíšovu Srdci je ve všech svých projevech hluboce eucharistická. Vyjadřuje se skrze úkony zbožnosti, které stimulují věřící k životu ve společenství s Kristem tichého a pokorného srdce (Mt 11, 29), a prohlubuje se v adoraci. Zakořeňuje se a svůj vrchol nachází při účasti na slavení mše svaté (…), kde se srdce věřících (…) učí odevzdávat po vzoru Ježíše sebe sama a celý svůj život, sytí se účastí na velikonoční oběti těla a krve svého Vykupitele, sdílejí naplno lásku, která bije v Jeho Srdci, a snaží se být stále lepšími evangelizátory a svědky solidarity a naděje.” (Jan Pavel II., Poselství svatého Otce ke stému výročí zasvěcení lidstva Ježíšovu božskému Srdci)

Adorace, soucítění, evangelizace

Mít úctu k Ježíšovu Srdci znamená stále určitým způsobem přejímat Jeho smýšlení: “Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.” (Fil 2, 5). Jaké je Jeho smýšlení? Horoucí láska k Jeho Otci a milosrdná láska ke všem lidem.

Láska k Otci nutí Syna být v Jeho neustálé adoraci, v této adoraci je Otcem přijímán a zároveň se Mu odevzdává. Ježíš, jediný Boží Syn, je příkladem dokonalé adorace. Podle Jeho vzoru jsme i my pozváni adorovat.

Nekonečně milosrdná Ježíšova láska k lidem se vyjadřuje při soucítění a při evangelizaci: stal se člověkem, aby nás svou láskou spasil. Poznat Ježíšovo Srdce znamená poznat, jakou láskou jsme milováni, a touto láskou se nechat zapálit, abychom mohli přitáhnout co nejvíce lidí k Němu. Pierre Goursat to potvrzoval s velkým důrazem: “Prosme Pána, aby nás zapálil láskou k hříšníkům. Víte, že svatý Domonik trávil noci voláním “Ale, Pane, co se stane s hříšníky?” To usnadňuje naši modlitbu, protože místo toho, abychom usnuli nebo zůstali vyprahlí, při pohledu na utrpení lidí už nejsme vyprahlí, ale říkáme: “Pane, smiluj se, prosím tě, pomoz mi trpět za ně, přijmi mé drobné oběti za obrácení hříšníků.” Je to otázka zvyku, neboť malé oběti v nás tvoří Boží přítomnost, takže postupně dospějeme k nepřetržité modlitbě, která je konkrétní, už to není modlitba na základě pocitů, nálady, sebestřednosti… Jde jednoduše o lásku. Čím více dostáváme, tím více dáváme! A to se šíří dál! Je-li Duch svatý sžírající oheň, je zároveň pokoj a tichost, které do nás vstupují a dávají nám pokojnou sílu odevzdat se, abychom hořeli láskou k Otci, Synu a hříšníkům. Není to přirozená láska. Je to dar.”

Soucítit s hříšníky znamená vstoupit do Ježíšova Srdce a milovat druhého stejnou láskou jako Ježíš.

Adoraci, soucítění a evangelizaci můžeme srovnat s dvěma pohyby lidského srdce:

• systola = stažení svaloviny srdečních komor. Ten odpovídá adoraci, při které nám Bůh předává své Srdce a svou božskou lásku.
• diastola = povolení srdečního svalu, které je analogií k soucítění a evangelizaci. Tento pohyb nás žene ven k lidem, abychom se s nimi podělili o to, co jsme sami zcela zdarma dostali… Láska k bližnímu přijatá v adoraci je motorem opravdové evangelizace. Jak potvrzoval Pierre Goursat: “Musíme najít dynamiku lásky, která nám dá radostnou touhu podílet se na spáse hříšníků. Jsme tady, abychom zachraňovali duše a budeme z toho Pánu skládat účty…”

Diastola může proběhnout pouze tehdy, předcházela-li jí systola. Evangelizace je výrazem přetékajícího srdce, neboli dostali jsme obrovské množství lásky, kterou ani nemůžeme pojmout, a ta z nás vyzařuje. Jsme zapáleni pro spásu duší… “Je třeba prosit, abychom se stali tišší a pokorných srdcí,” říkal Pierre Goursat, “a pak se nechat v blízkosti Ježíšova probodeného Srdce planoucího láskou touto láskou také zranit, abychom se pak mohli nechat zapálit a zůstat hořící a nadšení… Víte, děti, je to úžasné a velmi jednoduché!”

Tichost a pokora, o kterých mluví Pierre Goursat, jsou tichostí a pokorou Ježíšova Srdce (viz Mt 11, 29). Vycházejí rovněž z toho dvojího pohybu od Boha k člověku a od člověka k Bohu. V adoraci se nám ukazuje tichost Ježíšova Srdce a dává se nám. Adorace nás vede také k růstu v pokoře, protože si uvědomujeme své postavení pouhého stvoření před Stvořitelem všech věcí. Při zmiňovaném dvojím pohybu se Boží láska vylévá na nás a pak skrze nás, dáme-li souhlas, ke všem lidem.

Jak říká Markéta Marie, Ježíš nás chce spojit se svým Srdcem, abychom se mu podobali. Každý člen komunity Emmanuel je povolán přinášet Ježíše do světa při evangelizaci… ale ještě více tím, že se mu bude podobat. Vstoupit do Ježíšova Srdce znamená přijmout Kristovu podobu, abychom mohli spolu se svatým Pavlem říct: “Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus” (Gal 2, 20) “Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni skrze Jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.” (Řím 8, 28 – 29)

Snažili se o to všichni svatí, Terezie z Lisieux, patronka misií, například měla ve dne i v noci ve svém srdci modlitbu: “Učiň, Ježíši, ať se ti podobám.”

Vylití Ducha svatého

Ježíšovo Srdce je jako chrám Ducha svatého. Když bylo probodeno na kříži, vytryskla krev a voda, znaky daru Ducha svatého světu. Není tedy nic divného na tom, že Paray-le-Monial je také místem zvláštního vylití Ducha svatého. Mnozí jej tam zažili a odjeli do celého světa, aby hlásali o působení Ducha svatého. A není ani zvláštní nacházet společné znaky mezi zkušeností vylití Ducha a zkušeností, kterou měla Markéta Marie⁵⁹, tzn. zjevení Boží lásky pro nás, znovuobjevení spásy, kterou Ježíš z lásky přináší všem lidem, a poslání k misiím jako účast na spáse světa.

Svědkové Božího milosrdenství

Paray-le-Monial je místem objevování Otcova milosrdenství. Vtělilo se v Ježíši, který na Otcovu lásku ukazuje: “Kdo vidí mě, vidí Otce…” (Jan 14, 9) “Spasitelovo Srdce nás vybízí vrátit se k Otcově lásce, která je pramenem každé autentické lásky: “V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.” (1Jan 4, 10) Ježíšovo Srdce ukazuje hlavně štědrost Boha vůči hříšnému člověku. Bůh v reakci na hřích nezmenšuje svou lásku, ale rozšiřuje ji ve svém milosrdenství tak, že se stává podnětem pro vykoupení.” (Jan Pavel II., Poselství svatého Otce ke stému výročí zasvěcení lidstva Ježíšovu božskému Srdci) Ti, kdo zakusili milosrdnou Boží lásku osobně, se přirozeně stávají, pokud přijmou vedení Ducha svatého, svědky Boží lásky ke všem lidem.

Od velkého jubilea do třetího tisíciletí

Paray-le-Monial je místem trojího poznání lásky, každý zde může objevit lásku Boha Otce, dar Syna a oheň Ducha svatého. Poselství Paray-le-Monial je dnes více než kdy jindy přizpůsobeno našemu času, protože, jak vysvětluje Jan Pavel II., “ze Srdce Božího Syna usmrceného na kříži, vytryskl věčný pramen života, který dává naději každému člověku. Ze Srdce ukřižovaného Krista se rodí nové lidství, vykoupené ze hříchu. Člověk roku 2000 potřebuje Kristovo Srdce, aby poznal Boha i sebe samého. Potřebuje jej, aby se mohla vybudovat civilizace lásky.” (Generální audience 8. 6. 1994 citovaná v Poselství svatého Otce ke stému výročí zasvěcení lidstva Ježíšovu božskému Srdci).

Poznámky: