|
|
"Opět vám pravím,
shodnou-li se dva z vás na zemi |
Modlitební
společenství
Přejeme
Vám požehnané letní dny. Po prázdninách se sejdeme, dá-li Pán, ve čtvrtek 9.
září v 19.00 hod.
|
Chcete se společně modlit a nemáte s kým? Máte nepravidelné služby a nemůžete navštěvovat pravidelná společenství? Jste v Brně přechodně a hledáte společenství modlitby? Neúčastnili jste se dosud žádného společenství a chcete začít? Srdečně vás zveme každý čtvrtek
v 19.00 hod do otevřeného modlitebního
společenství komunity Emmanuel, Brno, Lidická 24 Modlitební setkání se konají v měsících září až červen. Každý třetí čtvrtek v měsíci Vás zveme ke společné adoraci se
členy komunity Emmanuel. |
Společenství.
Určitě
jste toto slovo slyšeli: třeba vás někdo zval na společenství, nebo před vámi
někdo říkal, že jde na společenství či jste zahlédli pozvánku ve farní
nástěnce.
Oč se
vlastně jedná? Společenství je skupinka věřících lidí, kteří se schází, aby se
upevňovali ve víře, aby naslouchali Božímu slovu, navzájem si sdíleli své
radosti a starosti a předkládali je ve společné modlitbě Bohu. Skutečnost, že
jsem křesťan, mám samozřejmě prožívat jak doma, tak na pracovišti, ve škole či
při odpočinku. Tam všude počítám s tím, že Bůh je se mnou. Já však
musím být také s Bohem, musím ho stále víc poznávat, zakoušet jeho
blízkost, jeho dobrotu, milosrdenství, věrnost. Jen takový Bůh může při
mně stát, jen o takového Boha se mohu opřít. Nepochybně jej mohu poznávat i ve
velkém společenství církve, ve farnosti i dokonce v samotě. Ale Bůh mi
nabízí k setkání zvláštní příležitost: „kde jsou dva nebo tři
shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18:20). To
je místo, kde můžeme Boží přítomnost zvlášť prožívat – tam, kde se shromáždíme
v jeho jménu.
Bylo
to ještě za komunizmu, koncem 70. let, kdy jsme spolu s manželkou
pociťovali stále naléhavěji touhu s někým sdílet svou víru. Poznávali jsme, že
naše nedělní křesťanství nám neodhaluje Boha, kterého opěvuje žalmista nebo pro
kterého umírali mučedníci. Snad nám to chtěl i Pán Bůh usnadnit, neboť
jsme se podivuhodnými cestami dostávali do kontaktu s věřícími
lidmi, se kterými jsme se začali scházet k občasným rozhovorům nad Božím
slovem, později k modlitbě. Postupně se vytvořilo společenství zvláštního
složení: kromě této touhy po sdílení víry nebylo už mezi námi téměř nic
společného. Byli to lidé různých profesí, zájmů a povah, různého věku,
pohlaví a stavu, z různých končin města, dokonce na různé duchovní úrovni. A
toto společenství trvá dodnes, a je to téměř třicet let. Mnoho se sice
změnilo, přibylo nám let, mnozí převzali důležité služby v církvi i ve
společnosti, ale to nebrání našim setkáváním. To, co nás sjednocovalo a
sjednocuje, je Bůh sám. Když si historii tohoto společenství
připomínáme, poznáváme, že to všechno byla úžasná Boží režie. Kdybychom
se byli sami vybírali, nikdy bychom se tak nesešli. A nakonec dnes také
chápeme, proč nás Bůh dal dohromady: potřeboval naše různá obdarování,
abychom si vzájemně mohli sloužit.
V dokumentu
o laicích (Christifideles laici) píše Jan Pavel II, že pro oživení farních obcí
je třeba podporovat živá společenství, ve kterých si „věřící mohou
vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky“. Takové
farnosti jsou „ pravou konkretizací církevního společenství a centrem
evangelizace. Setkávání křesťanů ve společenství není tedy nějaká zájmová
činnost, turistický klub či čajový dýchánek, ale místo pro setkání
s Bohem, který sám je společenstvím Otce, Syna a Ducha svatého.
V
společenství se uskutečňuje poslání křesťana – žít a hlásat Boží království. To
se děje ve vzájemné službě, ve sdílení radostí i starostí, v odpouštění a
ve společné modlitbě – modlitbě chval a díkůvzdání, modlitbě prosebné i
přímluvné, Sv.Ignác Antiošský napsal: Snažte se co nejčastěji scházet
k díkůvzdáním a k chvále Boží. Když se častěji scházíte na totéž
místo, ničí se satanova síla a svornost naší víry odvrací záhubu, kterou on
působí. Není i toto důvodem, proč by se měli křesťané scházet ve
společenství?
Plodem
společenství je radost z Hospodina. Ta se projevuje především radostnou
službou. Nejen v rámci společenství, ale i ve farnosti, diecézi či na
jiných místech v církvi.
Potřebuje
křesťan společenství, nebo si může vystačit sám?
Myslím
si, že křesťan společenství potřebuje. Neboť když se v běžném životě
vzdalujeme z Boží přítomnosti, společenství nás do ní navrací, když
zapomínáme na svá rozhodnutí, ve společenství nám je bratři a sestry
připomenou, když jsme slabí, společenství nás nese. Když se necháváme zahlušit
světem a neslyšíme Boha, ve společenství tento hlas znovu zaslechneme. Křesťan
žije z pravdy Božího slova. Toto slovo vložil Bůh do úst lidí aby bylo dále
rozšiřováno. Když je člověk tím slovem zasažen, poví o tom druhému. Bůh si
přeje, abychom hledali živé slovo Boží a nacházeli je skrze lidská ústa, ve
svědectví bratra a sestry. Křesťan potřebuje druhého, aby mu slovo Boží
zvěstoval, aby ho povzbudil v pochybnostech.
Ježíš
nám zanechal ještě jedno poselství: „To je mé přikázání, abyste se
milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J15,12). To je cíl každého
společenství - naučit se vzájemné lásce. Jen skrze ni může svět poznat Boha a
jeho lásku.
Jak se do takového společenství mohu dostat? Nejlepší je poptat se mezi farníky. Pozvánky bývají někdy i ve farní nástěnce – právě je tam jedna čerstvá pozvánka pro mladé. Ve skřínce Komunity Emmanuel je rovněž nabídka jednoho společenství – každý čtvrtek jsou zváni všichni, kteří společenství nemají a chtěli by jej zakusit. Toto společenství - říkáme mu společenství ve čtvrtek - je otevřeno pro všechny, stačí jen přijít. Takže jste zváni.
Augustin Svoboda
Komunita Emmanuel