Dvě prorocké postavy
Dvě prorocké postavy
Na první pohled není nic společného mezi francouzskou karmelitkou z Normandie a emancipovanou Židovkou z Holandska, a přece patří obě tyto ženy, které zemřely v mladém věku, mezi velké duchovní postavy. Hovořili o nich při svém setkání i zakladatel Archy Jean Vanier a Mons. Guy Gaucher, pomocný biskup v Bayeux a Lisieux, který je jedním z nejzasvěcenějších znalců svaté Terezie. Položili jsme jim několik otázek.
Jean Vanier
Ve 20. století jsme prožili bezprecedentní vpád zla do lidských dějin. A svět se změnil tím, že zažil šoa a další genocidy. Jako by si Bůh, tváří v tvář zlu, vybral tyto mladé ženy, aby sdělily něco skrytého a přitom velice důležitého. Těsně před vypuknutím komunismu vnesla jedna mladá dívka z francouzské buržoazní rodiny « revoluci « do církve ; uprostřed řádění nacismu se jedna mladá Židovka stala svědkem Boží přítomnosti přímo v pekle vyhlazovacího tábora.
Guy Gaucher
S postavou Terezie Martinové, která byla vychována ve venkovské buržoazní rodině konce 19. století a v patnácti letech vstoupila ke karmelitkám, se nedokáže ztotožnit zrovna velké množství současných žen. Navíc je zde předpoklad alespoň minimální náboženské kultury pro toho, kdo se s ní chce seznámit. Na druhé straně Etty Hillesum je mladá dívka „jako každá jiná“, překvapivě moderní, s netypickým životním směřováním a velmi složitým citovým životem. Cesta její vnitřní proměny může oslovit lidi, kteří mají k církvi velmi daleko nebo jsou nevěřící.
G. G. Ohlašuje znovunalezení Boha milosrdenství, význam čteného a meditovaného Božího slova i bratrské lásky. Připomíná, že každá duchovní cesta musí být soustředěna na Krista, že církev je mnohem víc společenstvím lásky než pouhou hierarchií. Yves Congar to vyjádřil slovy „maják na úsvitu atomového věku“ .
J. V. Ano, Terezie uskutečnila opravdovou revoluci: vrací se do srdce samého srdce evangelia. Podle ní je potřebné jediné: zachovat si důvěru. Ježíš tě miluje, On je „výtah“, který tě přivede k sobě. Proti duchovní cestě založené na akci staví cestu přijetí, odevzdanosti a něžné lásky.
G. G. Terezie je současně prorocká v době dechristianizace. Oproti velmi moralizátorskému světu katolické církve, který bezbožné stigmatizuje jako „zlé“, s nimiž se dobrý katolík nemá stýkat, nazývá Terezie hříšníky svými „bratry“ a klidně usedá k jejich stolu s ujištěním: „Sama zůstanu v noci, aby měli světlo“. V její době byla diskuse s nevěřícími naprosto nepředstavitelná.
J. V. Etty Hillesum skutečně přináší svědectví o neuvěřitelné síle milosti. Je to žena, která nežila v řádu. A Bůh za ní přichází tam, kde je, do chaosu jejího nitra, aby jí dal růst.
G. G. Musím přiznat, že začátek jejího deníku mě překvapil, zarazil, vyvedl z rovnováhy. Etty je naprosto nezakotvená dívka - a často to svým rodičům vyčítá. V její výchově scházelo morální nasměrování, stále se hledá, žije se starším mužem a později naváže vztah s dalším mužem, jímž je její psychoterapeut Julius Spier. Etty dokonce přivolí k potratu ... Čtenář musí překonat prvních padesát stran a pak se stane svědkem úžasné proměny, k níž dojde v období pouhých tří let: autentický duchovní život se rodí ze života, který je mravně naprosto neuspořádaný.
G. G. Ovšem, že ne - i když .... Hřích může znamenat „otevření k milosti“ , jak říká Charles Péguy. Etty uznává, že v jejím životě není řád. Přirovnal bych ji k Samařance u studny Jakobovy z evangelia.
J. V. U Etty Hillesum se často vrací jedna věta: „Chci být pravdivá“. Je prostoupena velkou touhou stát se plně sama sebou, být v pravdě. Deník si začala psát týden po setkání s Juliem Spierem, aby si v sobě udělala světlo: „Tak jsem u něj, já a moje „uzavření duše“. Vnesl řád do chaosu mého nitra tím, že sám nasměroval protichůdné síly, které ve mně působí ...“. Jaká udivující jasnozřivost! Tento požadavek pravdy ji ostatně brzy dovede k očištění vlastní sexuality: toto svědectví může oslovit hodně lidí ve společnosti, kde sexualita ztratila svůj význam. Je krásné vidět vývoj jejího vztahu se Spierem, který z velmi smyslové a egoistické vášně přechází k nádhernému přátelství, k lásce založené na oběti, postavené na správném vztahu mezi mužem a ženou.
G. G. Etty neutíká, nesnaží se najít výmluvy. Tak třeba po tom potratu uzná, že existuje protiklad mezi její láskou k životu a tím životem v ní, který nepřijala.
G. G. Obě jsou velmi citově založené, překypují touhami a mají velmi jemnou a hlubokou inteligenci. Jsou velmi nezávislé. Etty říká: „Jsem svěřena sama sobě do ochrany“ . A další bod - nemají učitele v pravém slova smyslu.
J. V. Teresie měla přímé zjevení Ježíše, bezprostřední a intimní zkušenost Boha, který pro ni přišel jako pro svou nevěstu. Nechala se vést jako dítě. Etty, jíž se v její židovské rodině nedostalo žádné náboženské výchovy - četla Dostojevského, svatého Augustina a Bibli - prožila rovněž jakési Boží navštívení. Padla při něm na kolena, stalo se to ... v koupelně. A pak o tom napsala: „Jak podivný je ten můj příběh, příběh děvčete, které neumělo pokleknout... dívky, která se naučila modlit. Je to moje nejintimnější gesto /.../ Člověk přece nemůže vylít všechnu svoji lásku na jedinou bytost?“
G. G. To je další společný bod: obě mají vědomí své vlastní důležitosti. Obě vědí, že jsou povolání k universálnímu poslání. Etty napsala: „Sama, ale pro všechny“. Terezie věděla, že je jedinečná a že má velmi důležité poslání v církvi. Obě jsou to bojovnice, silné ženy, které budou bojovat proti citovosti, která by je mohla zotročit. Terezie se přichytí zábradlí karmelu, aby zůstala věrná modlitbě.
J. V. U obou se mimořádná jasnozřivost vůči zlu pojí s faktem, že jsou ve všem naprosto pozitivní. Terezie oslavuje dobrotu bytosti, která vyšla z rukou Stvořitele. Etty oslavuje život jako podíl na božském tajemství a říká: „Život je krásný a bohatý smyslem“ i v těch nejdramatičtějších situacích. Etty je žena plná soucítění, stejně jako Terezie. Její deník uzavírá věta: „Člověk by chtěl být balzámem na tolik ran.“ A také napsala: „Po válce se vedle vlny humanismu vzedme i vlna nenávisti /.../. Půjdu do války proti této nenávisti.“ Mohla se ukrýt, mohla uniknout svému osudu, ale ne, dobrovolně vrací se do transitního tábora ve Westerborku, ze solidarity se svými židovskými soukmenovci. Její přátelé to považují za sebevražedné jednání. Je to skutečná oběť jejího života. V táboře koná dobro, pozvedá morálku ostatních internovaných jako usměvavý anděl.
J. V. Ano, v lásce k bližním, která ji spaluje, je vůle pomoci jim objevit, že v nich přebývá Bůh: „Lidé jsou pro mne někdy jako domy /.../. A já ti, Bože, slibuji, že ti budu hledat příbytek a střechu v co nejvíce domech, co jen to půjde /.../. A do nich tě uvedu jako čestného hosta.“ Tato věta mnou otřásla. Když je člověk nablízku lidem a chce jim pomoci, nakonec přijde den, kdy si uvědomí, že je jen jediná důležitá věc, ta nejcennější: pomoci jim, aby si uvědomili, že v nich přebývá Bůh. A když vedu duchovní cvičení, vždy mě velmi udivuje, do jaké míry lidé o této skutečnosti nevědí. Pro mne jsou v této souvislosti důležitá slova z Janova evangelia: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jn 14,23).
Je to podle vás to hlavní v „poselství“ Etty Hillesum?
J. V. Myslím, že ano. Etty nás vede k tomu podstatnému ve světě poznamenaném zlem: Bůh v nás chce přebývat, stačí, abychom mu otevřeli dveře. Její soucítění jde tak daleko, že trpí, když vidí, jak se její židovští soukmenovci starají víc o své stříbrné nádobí a příbory než o svůj vnitřní chrám: „Jsou lidé - věřili byste tomu? - kteří se do posledního okamžiku snaží najít spolehlivé místo pro své stříbrné lžičky a vidličky, místo aby chránili tebe, můj Bože. A jsou lidé, kteří se snaží chránit své vlastní tělo, které přece není nic jiného než skladiště tisíce úzkostí a tisíce nenávistí ...“. A na závěr zvolá: „Nevědí, že jejich největším pokladem jsi ty!“ Najdeme u ní neobyčejně silné věty, které mě hluboce oslovují. Všechno, co Terezie říká jazykem „katolickým“, říká Etty jazykem moderním
J. V. Teresie píše z poslušnosti, zatímco Etty má psaní přikolíčkováno přímo k srdci: jejím snem je stát se spisovatelkou. Ke konci již tuší, že jsou její plány ohroženy a dva měsíce před svou deportací píše: „Je možné, že se nikdy nestanu velkou umělkyní, jíž bych chtěla být ...“ Nakonec přijme situaci, že se musí svého snu vzdát ... a bude vyslyšena po smrti víc, než si kdy dokázala představit: podle mého názoru je Etty Hillesum jednou z největších spisovatelek 20. století.
J. V. Ne. Mluví sice o Bohu, mluví s Bohem, často cituje Nový zákon, ale nikde nenajdeme zmínku o Kristu. Možná nemohla - nebo nechtěla? To nevíme. Je připoutána ke svému židovství, neidentifikuje se s žádným náboženským vyznáním. Jedinou zmínku o Kristu v jejím díle představuje vyprávěná Julia Spiera o jednom svém snu: „Zdálo se mi, že mě Kristus křtí.“ To je udivující. Tato duchovní iniciace prožívaná na okraji velkých náboženských vyznání může Etty Hillesum přiblížit našim současníkům, kteří mají často sklon nedůvěřovat institucím.
G. G. Mám jednu přítelkyni židovského původu, která přežila genocidu. Její rodina se za války ukrývala v Paříži a ona jako mladé děvče se do bytu vrátila právě v okamžiku, kdy tam Gestapo provádělo domovní prohlídku. Bylo jí 19 let, když ji deportovali do Osvětimi. Vrátila se a konvertovala ke křesťanství. Zeptal jsem se jí proč. Odpověděla mi těmito slovy: „Jedině Kristus mohl dát tomu peklu smysl. Protože je to jediný Bůh, který prožil peklo.“
J. V. Připomíná mi to vyprávění Elie Wiesela v jeho díle Noc. Příběh chlapce pověšeného v koncentračním táboře před všemi deportovanými, kteří jsou tam nastoupeni ... Jeho tělo je tak lehké, že nemůže zemřít. A při pohledu na tak nesnesitelné mučení se ozve hlas: „Kde je Bůh?“ A jiný hlas odpovídá: „Je tady ...“ Etty Hillesum je pro mnoho Židů nepřijatelná, neboť potvrzuje přítomnost Boha v hrůzách šoa, přímo v centru tajemství zla.
J. V. Ano, ale ne stejným způsobem. Terezie prožila bolestnou agonii a prošla hroznou duchovní nocí: Bůh se vzdálil, nezbylo jí nic než nahá důvěra. Naproti tomu Etty prožívá podle všeho až do konce pokoj, má velmi silný pocit Boží přítomnosti - pláče z toho radostí - pohlíží na všechno Božím pohledem. Poslední řádky na lístku, který vyhodila z vagónu vlaku, jenž ji odvážel do Osvětimi, neprozrazují žádný hněv, žádnou hořkost, ale naopak hluboký, jasný pokoj: „Namátkou otevírám Bibli a připadnu na tato slova: Hospodin je můj štít, můj nedobytný hrad. Sedím na batohu uprostřed přecpaného vagónu /.../. Odjeli jsme z tábora za zpěvu, otec i matka velmi klidní a odvážní ...“. Zpívali, dokážete si to představit?
G. G. Dopisy z Westerborku jsou úchvatné. Etty popisuje strašlivé věci s lehkostí a jasnozřivostí, naprosto bez nenávisti a negativního soudu. Například: „A vždycky, když jsem dokázala být připravena čelit překážkám, změnily se v krásu.“
Dá se říci, že Terezie se narodila v Bohu a na konci svého života jej „ztratila“ - a Etty se narodila bez Boha a zemřela v něm?
J. V. I Etty se narodila s Bohem. Ale uvědomovala si to teprve postupně, ve svých vnitřních zápasech o to, aby byla pravdivá. Už před svou konverzí to byla mimořádná žena. Vzpomeňte si na tuto příhodu: když pracovala v židovské radě, jeden mladý důstojník Gestapa na ni začal řvát. Místo aby jej proklínala nebo se třásla strachy - na jejím místě bych byl ochromen strachem - hoří touhou položit mu otázku: „Měls nešťastné dětství nebo ti snoubenka odešla za jiným?“ A dodává: „Vlastně je to jenom malý chlapec, který by potřeboval dobrou terapii“!
Terapeut Julius Spier měl rozhodující úlohu v nasměrování Etty Hillesum. Lze říci, že Terezie na sobě také „pracovala“ podobným způsobem?
G. G. Jeden brazilský psychoanalytik mi řekl, že se zajímal o Terezii z Lisieux mnohem dřív, než došlo k jeho konverzi, a to právě kvůli její neobyčejné jasnozřivosti, kterou vůči své osobě projevila ve svém díle Dějiny duše. „Nechci hledat nic než pravdu. Jestli mám o sobě nějaké iluze, Bůh je zničí“, říká.
J. V. U Etty mám rád jednu velmi jemnou větu: „Když trpím pro slabé, netrpím vlastně pro slabost, kterou cítím v sobě?“ Velkou psychologickou práci představuje rozlišení mezi pravdou o člověku, v níž se dá zaslechnout Boží volání, a mezi nutkavým jednáním. Teresie cítí intenzívně rozdíl mezi touhou po Ježíši a svými vlastními touhami v sobě. Vzpomeňte si na vánoční příhodu: zachytila se zábradlí schodiště, když cítila, že musí růst, musí se vytrhnout z dětství, skrze lásku k Ženichovi. Stejný boj mezi nezralými city a touhou po dospělosti najdeme u Etty, která se v určitém okamžiku rozhodne zastavit „šílený vlak“ svého života a každý den věnuje hodinu svého času tomu, aby „dělala velký vnitřní úklid“. Oběma je společné, že dělají každý den malé kroky, jež vyžaduje růst a dospívání. Etty i Terezie jsou hodně křehké mladé dívky, které přijaly úkol růst, prošly obtížnými zápasy i bolestnými obdobími a staly se z nich ženy vynikající mimořádnou zralostí. Byly to etapy růstu vycházející z nároku pravdy. Mám na mysli růst v oblasti citové a sexuální, růst přítomnosti Boha, růst tváří v tvář zlu, růst v odpuštění, růst v ničím nepodmíněné lásce, růst v důvěře ... Vyrostly z nich svobodné ženy, svobodné až do konce, které daly svůj život, které stály před křížem.
G. G. Obě své povolání vytušily. Teresie řekla ve čtrnácti letech: „Rozhodla jsem se, že budu stát u paty kříže, abych zachytila Kristovu krev a dala ji duším.“ Etty píše do svého deníku naposled 13. října 1942: „Rozlámala jsem své tělo jako chléb a rozdělila jej lidem.“ Je to eucharistická věta!
Mluvíte o citové zralosti, ale Terezie přece neměla žádný vztah s mužem ...
G. G. Ne, vyrůstala a vyvíjela se ve výhradně ženském světě. Ale když jí byli svěřeni duchovní „bratři“, přiznává, že nikdy od dětství neprožívala takovou radost. Prožila nádherné přátelství se dvěma muži. Bylo jí 22 let, P. Maurice Bellière měl 21 roků a P. Roulland 24 let a projevila nečekanou intuici, když se o Roullanda starala jako sestra, Bellièra však zahrnula mateřskou péčí, neboť byl zraněný, byl křehčí. Vnímáme, že je v tom vztahu naprosto pohodová, velmi citová. Píše s velkou přirozeností například oslovení „můj milovaný bratříčku“. Svatá Terezie je žena a je plně ženou, miluje svým ženským srdcem.
J. V. Mluvit o svatosti je velmi obtížné. Církev potvrzuje svatost některých osob, ale je mnohem víc anonymních svatých. Jsem přesvědčen, že třeba v Arše je plno svatých mezi lidmi s handicapem. Ale nikdy nebudou kanonizováni. Etty se nechala vést Bohem; ukazuje nám tak cestu, která nám může pomoci, abychom se nechali více vést Duchem svatým. Nikdy se nebude hovořit o „svaté Etty“, ale určitě je mezi prvními, které bych v nebi rád objal.
G. G. Terezie měla jedno velké zranění, totiž odloučení: nejprve se týkalo její kojné Rozy, pak přišla smrt její matky atd. Stačí citovat její slova: „Život je jen neustálé loučení“. U Terezie to vyvolalo velice silnou úzkost. Bude prožívat jednotlivá uzdravení, až k onomu skutku oběti milosrdné Lásce, které ji osvobodilo. Došlo k němu 9. června 1895.
J. V. Úzkost z opuštění, kterou v takové intenzitě pozná jen velmi málo lidí. Zároveň tím získala velkou citlivost pro přijetí milosti.
G. G. Ono slavné zvolání „všechno je milost“. Tato věta tvoří závěr Bernanosova románu Deník venkovského faráře a uzavírá i život Terezie, neboť ji vyslovila na konci svého života: zahrnuje tak celý její živit, smrt její matky, nemoc jejího otce, její tuberkulózu, její úzkosti, zkoušky víry, její odevzdání se eucharistii ... To všechno je milost!
J. V. Opakovala ji i v těch nejdramatičtějších chvílích: „Život je krásný a bohatě obdařený smyslem“. Není to snad jiný způsob, jak říci „Všechno je milost“?
G. G. Stále znovu pročítám s pohnutím slova, která Etty napsala 16. září 1942, kdy hrůzy nacistické zvůle dosahovaly vrcholu: „Jsem naplněna štěstím a vděčností, život se mi zdá tak krásný a bohatý smyslem. Ale ano, přesně tak, je krásný a má smysl v okamžiku, kdy sedím u úmrtního lože svého přítele /Julius Spier/. Zemřel příliš mladý a já se připravuji na deportaci do neznámých končin. Může to přijít každým dnem.“ Věta „život je krásný“ mi připomíná film Roberta Begniniho, který má právě tato slova ve svém názvu. A otec z tohoto filmu se snaží proměnit hrůzu láskou, dává život za své dítě. Stejně jako Etty miluje tento život a tuší že smrtí nekončí. Tvrdí, že žádná katastrofa - ani ta nejhorší - není definitivní, že podstatou bytí je láska.
J. V. Pomáhají nám růst ve spojení s Bohem. A to je cíl: ne slova na prvním místě. „Konám modlitbu“, říkalo se - ale vstoupit do společenství s Bohem a stát se modlitbou, to je podstatné. Etty napsala: „Je to, jako by něco ve mně bylo v souladu s neustálou modlitbou. V mém nitru je trvale modlitba, i když se směji nebo žertuji.“
G. G. Tereziina modlitba je po většinu času obtížná, vyprahlá, suchá ... Často se jí stalo, že při ní usnula a velmi tím trpěla. Když přijala svoji malou cestu důvěry, nastalo velké upokojení. Vysvětluje, že lékaři uspávají své pacienty při operaci, že malé děti jsou nejroztomilejší, když spí, a že „Bůh zná naše slabosti“. Chodí na modlitbu kvůli Ježíši, ne pro své útěchy. Říká o tom: „Nedělám si zásoby, Pán mi dá během dne, co potřebuji - ani si toho nevšimnu.“ Na konci života, když onemocněla, není už modlitba ani možná. Terezie se nemůže modlit slovy, nemůže udělat ani znamení kříže. A když se jí v noci sestra zeptá: „Co děláte? Modlíte se?“, pak Terezie odpoví: „Ne, miluji“.
J. V. Modlitba není jiná než život. Cílem je učinit ze svého života společenství s Bohem. Pro Terezii i pro Etty se život stal modlitbou. Modlitba se stala jejich životem, život se jim stal modlitbou. Etty to říká naprosto jasně: „Můj život se změnil v nepřetržitý rozhovor s tebou, můj Bože, v dlouhý rozhovor.“ Takže se nikde neučila modlitbě, ale žila a živila toto spojení s Bohem.
Další společný bod: obě trpěly kvůli svým rodičům ...
G. G. A v tom jsou také nesmírně moderní. Terezie trpěla odloučením: nemoc a smrt její matky, duševní choroba otce .... Etty svým rodičům vyčítala, že jí nechali příliš velkou svobodu, neměla žádné směrovky, nedali jí žádné limity. Člověk by řekl, že tak mluví dítě rodičů, kteří dospívali v šedesátých letech 20. století. Nedávno mi při duchovních cvičeních povídala 35letá žena o tom, co zazlívá svým rodičům. Zeptal jsem se jí: „A co ti vlastně udělali?“ Odpověď zněla: „Právě že nic. Nic mi neudělali. Nic mi neřekli. Vůbec jsem nevěděla, co je dobro a co je zlo. A tak jsem dělala blbosti ... a nevěděla jsem, že jsou to blbosti.“
Etty cítila nutnost odpustit svým rodičům. Její cesta k odpuštění je úžasná: neutíká od svých pocitů zatrpklosti, neskrývá je, ví o svých těžkostech. Později se snaží své rodiče pochopit, postavit se na jejich místo a teprve odsud vede cesta k rozhodnutí odpustit.
J. V. Její rozhodnutí je nádherné: „Milovat své rodiče až do hloubky svého nitra. Znamená to odpustit jim všechny obtíže, které kvůli nim musíte snášet: závislost, znechucení, tíhu složitosti jejich života, která ještě násobí už tak těžké břemeno vašich vlastních obtíží ...“ Toto usmíření změní její pohled na matku a otce. V táboře ve Westerborku se už na ně dívá úplně jinak. Najdeme u ní velmi dojemné věty, v nichž s velkou láskou popisuje svého otce, lingvistu, profesora, jak sedí na palandě a čte si v Bibli.
J. V. Existuje pouze jedna duchovní cesta: poslouchat Boha v sobě ...
G. G. Skutečně, je jen jedna cesta a je to ... malá cesta ! Bernanos o tom soudil velmi přísně : « Jsou lidé, máš pocit, že nikdy nepoužili svoji duši ». V materialistické a konzumní společnosti otevírají tyto dvě průkopnice cestu duchovního prohlubování a pozvednutí bytí.
J. V. Budují něco překvapivě nového. Ukazují nám cestu růstu, abychom se stali jako Bůh : nikoli poznáním jako Adam a Eva, ale skrze společenství lásky. Nejde totiž jen o to mít víru v Ježíše, abychom byli spaseni, ale máme růst, abychom ve všem byli jako Ježíš.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Terezie Martinová
Hlavní události jejího života
2. ledna 1873 narození v Alençonu
16. března 1873 odvezli ji ke kojné v Samallé, kde zůstala celý rok
1875 už ve dvou letech tvrdila: „Budu řeholnicí“
1877 smrt její matky; rodina se stěhuje do Lisieux
1882 sestra Paulina vstupuje do karmelitánského kláštera v Lisieux
25. března 1885 Terezie onemocněla
13. května 1883 o Letnicích - úsměv Panny Marie. Náhlé uzdravení.
1886 sestra Marie vstupuje do karmelitánského kláštera
Vánoce 1886 milost „konverze“
9. dubna 1888 ve věku 15 let vstupuje Terezie do karmelitánského kláštera v Lisieux
1889 otce postihla duševní choroba, po tři roky je hospitalizován v Caen.
1894 otec umírá, sestra Céline vstupuje do karmelitánského kláštera
1895 autobiografický rukopis A - obětuje sama sebe milosrdné lásce
1896 Terezie vstupuje do „zkoušky víry“, která potrvá až do její smrti
1897 rukopis C
závěr postní doby počátek těžké nemoci
30. září 1897 po dvou měsících záchvatů dušnosti a vykašlávání krve Terezie umírá
1925 papež Pius XI. ji prohlásil za svatou
1997 papež Jan Pavel II. ji prohlásil za učitelku církve
Hlavní události jejího života
leden 1914 narodila se v holandském městě Middelburgu v umělecké rodině. Měla dva mladší bratry: Jakob se stal lékařem, Michael geniálním klavíristou, projevila se však u něj schizofrenie.
červenec 1939 Etty byla promována na právnické fakultě. Ovládá ruštinu, která je rodnou řečí její matky
květen 1940 Holandsko je přepadeno německou armádou
listopad 1940 Její otec je kvůli svému židovskému původu odvolán z místa ředitele gymnázia
únor 1941 Etty se setkala s Juliem Spierem, který byl žákem C. G. Junga.Stane se jejím terapeutem a přítelem. Musel kvůli svému židovskému původ uprchnout z Berlína do Amsterodamu. Právě Spier ji doporučil, aby se věnovala psaní.
1941-1942 objevuje se mnoho protižidovských opatření, např. zákaz procházet se ve veřejných parcích, jezdit tramvají nebo chodit do „nežidovských“ domů
červenec 1942 Etty získala zaměstnání v židovské radě
srpen 1942 předvolání do transitního tábora ve Westerbroku
září 1942 smrt Julia Spiera
7. září 1943 Deportace do Osvětimi spolu s celou rodinou. Z transportu, který čítal 987 osob, jich přežilo jen osm.
30. listopadu 1943 Etty umírá ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Nepřežil nikdo z rodiny.
Český překlad deníku Etty Hillesum vydalo pod názvem Přervaný život Karmelitánské nakladatelství v roce 2005
z francouzského týdeníku FAMILLE CHRÉTIENNE, č. 1498, s. 20-28
přeložila Stanislava Káňová