Zakladatel komunity Emmanuel

Pierre Goursat (1914-1991)

2010 začal beatifikační proces - podrobnosti zde

Pierre Goursat se narodil v Paříži 15. srpna 1914, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Zemřel v Paříži 25. března 1991 na svátek Zvěstování Páně, který byl v tom roce zároveň pondělím Svatého týdne.

Pierre vyrůstal v rodině, kde matka hluboce utrpěla tvrdou prácí a rozchodem se svým mužem. Nebyla to však jeho jediná tragédie. Když bylo jeho bratru Bernardovi 10 let, zemřel na ucpání střev. „Bylo to hrozné,“ vypráví Pierre ještě po šedesáti letech. „Měl jsem pocit, jakoby mě rozpůlili, …že jedna moje polovina odešla. Pomalu jsem však našel svoji rovnováhu.“

Pierre chodil deset let do školy Svaté Marie z Monceau, kterou vedly marianistky. Uchoval si na ni krásnou vzpomínku a rád vypráví i jeden úsměvný příběh: „Na studium to byl vynikající dům a studenti zde dosahovali velikých úspěchů při maturitě, větších, než v tehdejších gymnáziích. Náš profesor angličtiny byl fenomén, říkal nám: ‚Jste telata.‘ A jednoho dne jeden student mu odpověděl: ‚Řeknu to matce.‘“

Později chodil Pierre do školy v Louvru a také navštěvoval přednášky archeologie a keltské civilizace v Praktické škole vyšších studií. „Chtěl jsem se stát konzervátorem v Muzeu národních starožitností v Saint-Germain-en-Layne. Tehdy to nikoho moc nezajímalo. Na přednášky jsme chodili dva nebo tři.“ Také se modlil za obrácení svého profesora keltské civilizace, který nebyl křesťan. Po deseti letech se dozvěděl, že byl vyslyšen.

Pierre byl zmítaný mezi skutečným duchovním povoláním a touhou po vynikajícím vzdělání. Sám říká: „Ovládla mě pýcha a zdálo se mi, že všechno, co se mi přihodilo, je velmi dobré. Tehdy jsem onemocněl tuberkulózou a strávil jsem 4-5 měsíců v jednom sanatoriu. Tam jsem si myslel, že budu mít čas na práci. Objevila se však mozková anamnéze. Nechápal jsem, co se mi přihodilo. Už jsem nemohl víc pracovat. Moje pýcha se vzbouřila. Byl jsem vnitřně rozdělen. Bylo to v roce 1933.“

            Pierrova krize byla umocněná beznadějným zdravotním stavem mladé dívčiny, Philomeny Duchaussoy, kterou miloval.

Obrácení

            Tehdy se odehrála rozhodující událost, která úplně obrátila naruby Pierrův život a nepřímo i životy jiných. Poslechněme si důvěrná slova, která Pierre vyslovil jednoho dne: „Bylo to tak jednoduché, že se to nedá vyprávět. Pocítil jsem mimořádně silnou přítomnost svého bratra. Jakoby mi řekl: ‚Přestal jsi na mě myslet. To proto, že jsi zpychl.‘ Bylo to, jakoby byl přítomný. Octl jsem se na kolenou u své postele a když jsem vstal, byl jsem úplně proměněný. Už jsem nebyl stejný, jako bych  prožil vylití Ducha Svatého.

V sanatoriu byl naštěstí na léčení jeden kněz, abbé Lécailler, který pak zemřel za války při bombardování. Bylo mu 35 roků a byl z Oise¹. On mi pomohl objevit katolickou církev. Kdyby nebylo jeho, lákaly by mě sekty. Ještě před svým onemocněním jsem se setkal např. s martinisty, učedníky Claudie de Seint-Martin². Když jsem se obrátil, byl jsem totiž velice radikální, ale abbé Lécailler, s kterým jsem diskutoval, si ze mě mile utahoval a pomalu mi otvíral oči pro katolickou církev a její pevné základy…

Před svým obrácením jsem pomýšlel stát se knězem, ale myslel jsem si, že je to pro mě nemožné kvůli celibátu. Když jsem se obrátil, kladl jsem si otázku, zda to, co jsem právě prožil, je opravdu skutečnost. Znamením pro mě bylo, že od toho dne jsem nikdy víc neměl potíže s čistotou. Proto jsem si řekl: ‚Vidíš, že je to skutečné!‘ Dokonce jsem byl tak šťastný, že jsem si řekl, že všichni lidé by mohli zachovávat čistotu a to by byl konec světa. Ale abbé Lécailler si na můj účet dělal žerty a díky němu jsem pochopil, co chce církev. Pochopil jsem, co je moudrost církve a od tohoto okamžiku jsem si ji navždy  zamiloval.“

            V okamžiku svého obrácení byl Pierre okamžitě osvobozen od smutku ze vztahu k dívce, kterou miloval. Často rovněž říkal, že v té chvíli dostal povolání stát se adorátorem.

            Pierre cítil, že si to nemůže nechat všechno pro sebe. Měl touhu po evangelizaci. Ale jak na to? Později si všiml, jak stále větší význam získávají masmédia a film. Stal se úspěšným filmovým kritikem. Zbudoval knihkupectví, stal se distributorem Revue vědeckých otázek ve Francii, která měla vysokou úroveň. Byl velmi spokojený z práce, kterou tehdy vykonával. Snil ještě o další oblasti, v níž viděl prostředek k oslovení mladých, o malém obchůdku, kde by je mohl přijmout a hovořit s nimi. Velký význam připisoval osobnímu kontaktu. Utvořil malou skupinu 6 – 10 osob, která se setkávala ke čtení evangelia. Po čtení ho Pierre vysvětlil a společně se o něm sdíleli. Byli tam velmi rozdílní lidé, např. barman z Jockey–Clubu, obchodník, přátelé.

Filmová kritika

            Tato práce vedla Pierra v prvním období k revidování francouzského vydání Mezinárodní filmové revue, která trvala určitý čas a zvláště k práci pro kruh francouzského filmu. Ten pořádal představení a gala večery. Díky tomu se Pierre setkával se všemi lidmi z oblasti filmového umění. Tato jeho činnost trvala deset let, až do roku 1960. Ve stejné době  se Pierre stal také zodpovědným za katolické filmové středisko. Toto období Pierra nadchlo: „Katolické filmové středisko mělo velký význam, protože jsme sestavovali hodnocení filmů, abychom se vyslovili k jejich mravní hodnotě. Naše hodnocení bylo zveřejňováno v tisku s 10 milionovým nákladem. Režiséři jim věnovali velkou pozornost. Často se také stalo, že režiséři mi ukázali scénáře a já jsem je mohl korigovat dobrým směrem.“

Pierre také pořádal konfrontační debaty o filmech. Pronajal sál, pozval režiséry a různé známé osobnosti a každý vyjádřil svůj pohled na věc. Filozofický a teologický pohled nikdy nechyběl. Tyto vášnivé debaty měly velkou sledovanost. Občas zašel ještě dál. Pořádal skutečné gala přehlídky, kde podle potřeby pozval i ministry, jako třeba u filmu Dialogy karmelitek. Ani při své práci Pierre nikdy neztrácel ze zřetele osobní evangelizaci.

Počátky Komunity Emmanuel (1972 – 1974)

Do Francie pronikl proud charismatické obnovy. Při jednom mimořádném setkání v jednom domě v Troussures³, v neděli  po obědě (13.2.1972) všichni, kromě pěti účastníků, prosili o vylití Ducha sv. Každý řekl jednoduchým způsobem, co očekává od Pána, klekl si na kolena a ostatní se za něj modlili. Vložili na něho ruce podobně jako ve Skutcích apoštolů asi na 1 – 2 minuty a potom šli k dalšímu. „Lidé byli hluboce osloveni, nikdo se nevznášel ke stropu“, říká Pierre a Martina Laffitte-Catta⁴ k tomu dodává: „Nic mimořádného se tam neodehrálo, ale byl tam velký pokoj.“ Přesto se stalo něco mimořádného. Do tohoto shromáždění sestoupila milost večeřadla a milost letnic. Bůh se přiblížil k účastníkům a zmocnil se jich svým Duchem. Všechno proběhlo v radosti a hlubokém pokoji. V následujících dnech začal Pierrovi nový život, byl proměněný. Všechno viděl z pozitivního hlediska a pod vlivem Ducha sv. Stal se přístupnější a bratrštější. Když před ním kritizovali obnovu kvůli tomu, že se v ní rychle postupuje na úkor boje s vlastní nedokonalostí, Pierre reagoval: „Toto se mi vůbec nelíbilo. Řekl jsem, že souhlasím s tím, abych  své  hříchy nechal spálit ohněm radosti a abych hořel láskou k Pánu, ale nesouhlasím s násilným vytrháváním, postupným ničením nebo rýpáním se na místě. Působilo by mi to bolest.“

V květnu 1972 se Pierre a Martina rozhodli, že si nenechají pro sebe to, co prožili. Poslali tedy okružní list všem, co prošli školou modlitby a oznámili jim, že škola modlitby sice dál nepokračuje, ale je možné zúčastnit se jiného setkání v bytě Martiny Laffitte.

Nové setkání začalo vysvětlením projevů Ducha sv. na základě svědectví z USA, kde začala katolická charismatická obnovu v roce 1967, a to úplně shodně tak, jak to popisují Skutky apoštolů sesláním Ducha sv. v počátcích církve. Potom dodali: „Když se to mohlo odehrát v USA, proč bychom nemohli prosit Ducha sv., aby přišel zasáhnout i nás ve Francii?“ Společně přečetli úvodní verše Skutků apoštolských a začali se modlit k Duchu sv.

Nestalo se nic mimořádného, neprojevila se žádná charismata. Na konci setkání prosili samotní účastníci, aby se mohli setkávat každý týden, v což se Pierre a Martina ani neodvážili doufat. Za týden se skupina znova sešla, obohacená o nové členy. A každý další týden přibývali noví a noví. Tato setkání se stala skutečným začátkem komunity Emmanuel. Na setkáních nebylo ze začátku nic stanoveno, všechno přicházelo postupně v ovzduší bratrské lásky. Ti, co přicházeli poprvé, byli osloveni bratrskou láskou a radostí. Francou Malcor si vzpomíná na velkou otevřenost, která vládla v tomto modlitebním shromáždění. Pierre jí řekl větu, která ji velmi oslovila: „Představ si, já jsem  pochopil, že Duch sv. je živá osoba! Že je tady, plný radosti, ve mně a se mnou. Ve skutečnosti je to úplně jednoduché. Je třeba se nechat zapálit láskou k Pánu  a s  tímto ohněm lásky jít dál.“

V zimě 1972 – 1973 obdivuhodný růst členů pokračoval. Lidé přicházeli ze všech stran, s různým sociálním a kulturním původem, křesťané i nekřesťané, katolíci i nekatolíci, lidé, kteří jinde nenašli místo… Spojovala je silná touha po setkání s živým a blízkým Bohem. Prožívali zkušenost nových letnic, úžasnou blízkost Boží, osobní a radostné setkání s Kristem, který vstal z mrtvých a je Spasitel, příchod Ducha sv. do života se Vzkříšeným. Zrodila se nová láska k Ježíši a pociťovali radikálnější volání k jeho následování. Zapomínali na osobní problémy, anebo jim přikládali menší význam, přičemž se obraceli na Něj. Toto ovzduší radosti, chvály a odpuštění se objevilo jako duha po deštivých dnech. Náboženství už pro ně nebylo jen smutným souborem morálky a intelektuálních řečí. Byl to zářivý příchod Velikonoc, když množství keřů a stromů v plném květu svědčí o Vzkříšení.

Jedno Pierrovo povzbuzení poznamenalo účastníky na dlouhý čas: „Víme, že jsme všichni ubožáci, ale Pán nás miluje takové, jací jsme. Teď se přestaňme dívat na sebe a hleďme na Pána, děkujme mu za to, čím jsme.“

V prosinci 1972 už byla i druhá místnost u sester na ulici Jean-Ferrandi  příliš malá⁵. Pierre a Martina si mysleli, že přišel čas, aby se utvořily dvě skupiny. Toto rozdělení vyvolalo otázku zachování společného ducha a jednoty. „Potřebujeme jméno!“  říkali členové.  Rozhodli se modlit se za jméno. Na počátku března 1973 Francou Malcor pobývala u sester Nanebevzetí se kterými se přátelila. Při čtení z úryvku Izaiáše: „Hle Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel!“ pochopila, že jméno skupiny má být „Emmanuel“. Krátce na to se na schodech setkala se sestrou Ignace–Christina a radostně jí řekla: „A je to! Našla jsem jméno. Je to …“ - „Emmanuel“ řekla sestra dřív, než mohla Francou dokončit větu. Co se týkalo Martiny, musela vyznat: „Ach, konečně chápu, proč jsem při otevření více Biblí narazila vždy na stejný text. Hle Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel!“ Byla to citace Izaiáše, kteráže zařazena na začátek evangelia podle Matouše, kap. 1, verš 23.

Jméno bylo navrženo, jednomyslně přijato a uznáno s radostí. Všechna milost i životní program byly vepsány do tohoto jména. A ochrana Panny Marie navždy zůstává s Emmanuelem.

Láska a jednota byly Božím darem. I přes dobré úmysly však nechyběly určité problémy. Zachovat jednotu v modlitební skupině, v neustále rostoucí komunitě, která se šířila do mnoha míst, bylo něco, co přesahovalo lidské možnosti. Je to jistě Boží milost, že všechny složky Emmanuele zůstávají spolu, aby mohly něco vybudovat. Přišlo ale i pokušení zevnitř i zvenčí. Některé osoby s dobrými úmysly navrhovaly, že duchovní rozvoj, apoštolát, nebo charitativní činnost by se lépe provozovaly v menších skupinkách. Jiným se zase zdálo, že Pierre nebude z toho či onoho důvodu vhodný zodpovědný.  Vždy ale, často za cenu utrpení, zvítězila jednota. Komunita tím rostla. Kdyby se byl Emmanuel rozpadl na malé skupinky, byl by mnohem méně kompaktní.

Pierre o tom často mluvil: „Všechno se budovalo postupně. Boží milost je jako hladina vody, která pomalu stoupá. Už od začátku jsem to pociťoval, ale vždy to, co přišlo, přesáhlo moje očekávání. Znamením toho, že Pán měl všechno v rukou bylo to, že si vybral toho nejubožejšího, aby převzal starost o komunitu a fraternitu. Víckrát jsem to řekl, dokonce i na komunitních víkendech: „Je to jasné. Pán si zvolil nejbídnější osobu, aby tak projevil své působení.“ Srovnáním mé ubohosti  a velkých skutků, které byly vykonány, vyplývá, že já jsem neudělal nic. Vždyť  i moje omyly se obrátily v dobré. Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha. V této stavbě vykonal vše Duch sv.“

            Pierre odešel, tak jak žil, tiše, nikoho nevyrušil. Zemřel krátce před tím, než vešli do jeho pokoje, ráno v 9 hodin. Bylo to 25. března 1991, na svátek Zvěstování Páně a současně v pondělí Svatého týdne.

            Na závěr ještě slova, která Pierre předal přátelům jako souhrn své vlastní duchovní cesty i cesty komunity Emmanuel: „Bůh mě vedl tajemnými cestami. Nejprve mě povolal k tomu, abych pro Něj všeho zanechal, abych Ho neomezeně miloval a vložil všechnu svou sílu do Jeho služby. Přitáhl si mě mimořádnou silou. Občas jsem se zmýlil při vedení ostatních,protože jsem nevěděl, zvláště na začátku, že naše dary jsou rozdílné. Myslel jsem si, že dělám dobře, když jsem tvrdý, ba dokonce násilný. Teprve ponížení mi otevřela cestu k tichosti. Vzpomínám si na tento výrok otce Libermanna: „Kříže, to je zlato, ale pokoření jsou perly a drahokamy.“ Později jsem objevil svoje povolání v církvi. Nemyslel jsem si, že se věci rozrostou do takových rozměrů, avšak pokládal jsem se jen za nástroj Boží, který byl k tomuto cíly nasměrovaný Duchem Sv. Nikdo neví, odkud přichází, ani kam jde. Duch svatý však byl v srdci obnovy v církvi, jsem si tím jist. Když mě povolal, abych přijal Jeho lásku a nechal se Jím vést, k té samé skutečnosti povolal i všechny ty, kteří jsou v mé brázdě, totiž ke svatosti církve, hluboké a zářící, jako byl Jan Křtitel: lampa, která hoří a svítí. Je teď třeba, aby On rostl a já se menšil. Tento pohyb už nepřestane. Naroste do obrovských rozměrů, pokud budeme věrni svému povolání a ponoříme se do Ježíšovy lásky skrze adoraci, budeme vyzařovat jeho soucítění a toužit po evangelizaci. Žádné velké a dlouhodobé plány, ale jednoduchost srdce toho, kdo miluje a dává se dnes, a který svěřuje zítřek Pánovu… Uhneme-li z této cesty, naše konání zůstává bez účinku.“

Z knihy Oheň a naděje: Pierre Goursat, zakladatel komunity Emmanuel